Až v hravosti se člověk vymaňuje z hmoty

Vše je stahováno do svého středu. I pírko, se kterým si pohrává vítr, nakonec spadne a každé písečné zrnko je tlačeno bez výjimky dolů do nitra země a celá země je sama stvořena ze siločár, které jsou navzájem síťově propojeny a v prostoru do sebe naráží a pletou tak z ničeho něco. Vesmírný tkadlec.

Vzniká hmota. Síly se zhmotnily a zviditelnily. Vlastností síly je, že se může projevovat jen ve svých protikladech. Ano někdo může namítnout, že když se síly spojí tak vzniká síla ještě větší, to je pravda, ale samotná podstata síly je v kontrastu a kontrast je vždy něco opačného. Je to jako s bílou tabulí a černým fixem.

Síla letí vesmírem, a jakmile narazí na svůj protiklad tak se zhmotňuje. Z neviditelného se stává viditelné a hmatatelné. Je to podobné jako s Tsunami, která je ve svém zrodu přehlédnutelnou vlnkou, ale která když narazí na pevnou půdu, vyroste do oblak, vytlačí stěnu, která roste a roste. Dokud má palivo, bude růst a jediným palivem ve Vesmíru je energie a energie se může projevit jen ve svém protikladu.

A co je protikladem energie? Hravost. Jedině ta z těžkého vytváří lehké a z pěkného škaredé. Může si hrát a hraje si. Rodí se a zaniká. Od atomů přes rostliny a zvířata až k člověku.