Bůh jako největší sadista

Skutečnost je – musíme zemřít, všichni. Jaký význam má Tvoje načasovaná existence? Chceš něco víc než zažíté klišé?  „Prach jsi a v prach se obrátíš!“

Do hry vstupuje rovnice: Na jedné straně je Vesmír a na druhé je Něco neznámého, co vesmírné kolo zániku a zrodu roztáčí. Pokud se něco točí, musíme počítat se silou, která to roztočila. Kamkoliv se podíváme, nacházíme neustálou proměnu jedno v druhé. Zánik i zrod. Točení bez příčiny a následků je jaksi nesmyslem.

Zpět k Neznámé síle. Pokud Něco chceme dokázat, musíme danou věc vytáhnout na světlo, vyčlenit ji z celku; vytrhnout z jejího kořene a ukázat jaké má vlastnosti. Jak chcete dokázat Váš pocit? Tím, že ho cítíte? Bude tomu někdo věřit? Může a nemusí, ale určitě to nebude jako důKAZ stačit. Ano správně, má to jeden kaz. Tou vadou je, že se pocit nedá dokázat a můžeme jej brát jako výplod chorého mozku, nebo jako „boží vnuknutí.“

Dokazovat Něco, které je ve všem a vším, se zdá nesmyslné. Ostatně slovíčko dokázat pramení z kořene kázat.

Nietsche pravil: „Bůh je mrtev“, Dostojevský napsal: „Kdyby člověk Boha neměl tak by si ho musel vymyslet“, budhisté tvrdí, že žádný Bůh není a že je jen nekonečná prázdnota a podle indického mysticismu je Bůh všude a ve všem. Jsou země, mají lidé tisíc bohů a mohou si vybrat a takové kde je na trhu pouze jeden.

Ale ať je to tak nebo onak vyvstává otázka, proč Bůh (za předpokladu že je stvořitelem všeho) to provedl tak neobratně, dalo by se říci až zbytečně složitě a stvořil člověka z atomů, proč ho nestvořil rovnou k obrazu svému. Nač ta mezera, která je natažena mezi Bohem a člověkem.

Možná, že kdybychom se sklonili k Bohu a přiložili své ucho na jeho rty, slyšeli bychom huronský smích.

Ve jménu boha se kácejí statisíce lidských bytostí. Bojují pro něj a pro něj taky umírají.  Bůh mlčí a směje se za závěsem. Dívá se na plačící matky umírajícími dětmi, kterým nemohou pomoci. Dívá se na mladá těla, která se prohýbají pod ranami osudu, a nechávají svá těla provrtávat olovem, šrapnely a hypotékami; vše ve jménu Boha a Existence.

Říká se, že Bůh je láska, nekonečná spravedlnost a dobrota.

Šťastní lidé se nemodlí. Nemají ani pokdy. Jen nešťastní lidé tlučou svými čely do oltáře a naříkají nad svým osudem a čekají na svého Mesiáše, svého zachránce, který by je osvobodil z jejich zajetí a trápení a který by splnil jejich touhy a sny; který by je miloval.

Věda dospěla k závěru, že pokud chceme opravdu něco dokonale poznat, nemůžeme vyčleňovat část od celku, nýbrž musíme do toho zahrnout i sebe sama, tedy i pozorovatele.

Tedy ani Bůh nemůže být vyčleněn a usazen v Nebi. Bůh je v nás a my jsme v něm. Ale je to spíše božství, které je v nás, a my jsme božstvím.

A kolik lží musel člověk nalepit na Boha, aby neviděl své vlastní božství. Člověk se musí ještě dopéci, aby dosáhnul za horizont událostí, aby přemostil svůj zánik.