Vraní poločas

Listopad je měsícem vraního skřehotu. Chtějí něco více, než jen žrádlo a dobré bidlo. Přilétávají temná oblaka, která se snáší k zemi.

Čolis, který tři dny, nejedl, nepil ani nespal, dosedl na větev a otřel si křídlem ulepené peří.  Při pohledu na své bříško, spatřil holé místo. Dlouhým přeletem jako by zestárnul. Byl velmi unavený, ale šťastný. Levým křidýlkem zašmátrá v peří a vytáhne obrázek a souhlasně pokyvuje zobákem. Na papírku je nakreslená skála, po které toužil. Vypadá přesně jako ta, kterou má před sebou.

Už byl alergický, aby jen krákoral s ostatními a dělal donekonečna vše, co vrány dělávají. Věčně si stěžují na poměry a přetahují se o každý drobek chleba, který najdou. Navíc musí společně létat, společně sedávat na větvích, společně usínat, a společně se probouzet.

Celé dny Čolis přemýšlel o tom, proč se nenarodil třeba jako veverka, nebo myš. Proč je celý černý, se zobákem, peřím a křídly? Proč ho rodiče straší bílou vránou, ve kterou se proměňují všichni zlobivý ptáci. Čolis bílou vránu nikdy neviděl a nesnášel tyhle pověry, které mu rodiče opakovaly, protože zlobil skoro pořád. 

Ostatní vrány se na něj dívaly přes peří a myslely si, že z něj nebude žádná pořádná vrána; pérka že nemá dost černé a jeho oči jsou příliš kulaté. Ale zobák měl Čolis silný a vrány mu jej záviděly.

Jediná vrána, která nemusela společně obědvat, ani létat, ani dělat cokoliv společného žila v dutině stromu asi půl hodiny letu od všech ostatních. Byla ze všech nejstarší a měla schopnost předpovídat budoucnost. Vrány za ni přilétaly a žádaly, předpověď počasí nejlépe na celý týden, jak bude foukat, bude-li pršet, radu kde najít zrní, nebo jak si získat jiné vrány na svou stranu.

Stará vrána vlastnila obrázkovou knihu, ve které často listovala zobákem, a ze které čerpala inspiraci pro své prognózy. Na to všechno teď vzpomínal Čolis, který cítil, jak se jeho život změnil. Už ví že se zpátky k vránám nevrátí a zavzpomínal na okamžik, ve kterém zakrákoral: „Taááák už toho mám až po krrrrk!“ tehdy se letěl poradit k nejstarší vráně.

Než stačil Čolis zaklepat zobákem na dveře, kde bydlela, vyšla z nich šedá vrána, aby si protáhla unavená křidélka. Překvapeně se na Čolise zadívala. Ten ji vzrušeně sděloval, že nerozumí proč je vránou, proč se nenarodil jako čáp nebo jako žába a kdo o tom rozhoduje. V jednom si byl jist a to, že se už k ostatním vránám vracet nechce. 

Otázka mladé vrány ji tak překvapila, že si na zobák nasadila cvikr a vrátila se do dutiny stromu. „Tááák tady to máme“ ozvalo se uvnitř a škubla křídlem stranu 134 s kresbou, kterou už čtenář zná a pravila: „Musíš odletět na tuto skálu, na které budeš vyvolávat a opakovat mantru Ómrr- Ómrr, tak dlouho dokud se neproměníš v něco jiného.“  Tahle mantra je pro vrány velmi těžká a naučit se ji správně vyslovovat, ale Čolisis se ji naučil během dvou dnů. V co se má proměnit, to Čolis nevěděl a nevěděla to ani stará vrána, která jen mávla křídlem na znamení, že její rozum končí a druhým křídlem ukázala směr, kterým se má rozletět a zabouchla dveře. 

Čolis, který se probral ze svých vzpomínek, spatřil na skále orla.

Stará vrána se nezmínila o žádném ptáku, který by na skále žil, a na obrázku žádné orlí hnízdo nebylo.  Upřený pohled vrány, která se nehýbala a vypadala jako kámen, orla znervóznil, a nakonec k ní slétnul, aby se zeptal, proč tak pořád kouká, ale když byl blízko větve, kde seděla, zjistil, že je fuč. Vůbec nechápal, jak mohla tak rychle zmizet, a než stačil otevřít zobák, Čolis usedl na vrchol skály a vykřikoval „Ómrr-Ómrr“.

Orel, který byl zaskočen drzostí vrány, vylétnul vysoko nad hnízdo, nabral rychlost a řítil se dolů, aby ji ze skály svrhnul. Těsně před dopadem se zarazil. V očích vrány nebyl ani kousíček strachu; ani se nepohnula. Chtěl, aby vrána cítila před svou smrtí strach a proto slétnul k vráně blíže a zeptal se: „Hloupá vráno, cožpak nevidíš, jak si sedíš na svém štěstí. Tvůj život se nepočítá na dny ale na minuty!“

„Přišel jsem tě varovat!“ vykřiknul Čolis „Je to tvůj život, který je v ohrožení! Na tomto místě se rozlévá tajemná síla…“ ale orel o žádných tajemných silách, které by se vyskytovaly na skále, nevěděl. Čolis pokračoval:  „Tajemné síly se zjevují jenom vránám, které jsou pro nás něco jako potrava, potřebujeme je pro svou proměnu.“ Orel promluvil v tom smyslu, že žádné tajemné síly nepotřebuje, že je se svým životem spokojen, že nemá žádných nepřátel, ani nedostatek jídla a vůbec, že žije šťastným a spokojeným životem, sice že vrány nežere, ale může je snadno roztrhat, nebo hodit ze skály dolů, ale Čolis se nezaleknul a pověděl, že jeho orlí život na skále může brzy skončit, že má informaci, že se na skálu chystají celé mračna vran, že je jich bude tolik, že se všechny na skálu nevejdou, a že budou posedávat na okolních stromech, a že všechny budou krákorat a krákat, protože vrány dlouho nevydrží jen tak tiše sedět a čekat, a zůstanou na skále tak dlouho, dokud se nepromění, že jsou vrány tvrdohlavé, a když si něco umanou, jdou za tím zobák nezobák a nepřestanou, dokud to nedostanou.

Starý orel si pomyslel. Jedna vrána, už tu je a další mohou přiletět. Deset vran roztrhá na kousky, ale stovky, nebo tisíce, na to by nestačili ani všichni orli, které zná. Bude nucen svůj domov opustit a hledat si jiné místo.

Tady má všechno. Perfektně zavedené. Když má chuť na rybu, vydá se k nedaleké řece, když si chce dát zajíce, zaletí si k černému dubu; ví, kde běhají myši … už vůbec se mu nechce někam se stěhovat a měnit svůj zavedený pořádek a styl.

Čolis, který chtěl orla jen zastrašit, aby odletěl, netušil, že z jeho zobáku vychází čistá pravda, že se vrány opravdu shromažďují v nedalekém lese, a že jsou strašně nervózní a v hejnech neklidně přelétávají sem a tam a společně vytvářejí černá mračna. Všechny cítily tajemné vibrace.

Na velký přelet vran na skálu, si pamatovala jen nejstarší vrána, která na zemi dodýchávala zbytek svého dlouhého života. Neměla žádné peří, a aby nestrašila svým dlouhým věkem, nosila myší kožíšek; jak říkávala, aby nenachladla. Pro její moudrost ji ostatní vrány, uctívaly a měly rády.

Říkala, že tajemná síla, se probouzí, když Merkur vytvoří kvadrát s Uranem. A to pak všechny vrány, co o tajemných silách něco vědí, se začínají shromažďovat. V hejnu se létá přece jen snadněji než osamoceně. Malé skupinky se slučovaly do větších celků a ty zas do dalších, až to vypadalo jako černé vlnící se moře, které se vzneslo ve tvaru mraku a plulo oblohou dnem i nocí, aby nakonec usedlo na skálu a okolní stromy. Jako déšť se snášely vrány k zemi a usedaly všude, kde bylo místo. Na skálu, na stromy, na kameny kolem. Divoce krákoraly, koulely očima, a čekaly na zázrak. Nakonec i vrány, které nic necítily a byly skeptické, započaly v přítomnosti skály pociťovat pod peřím blažený pocit, ve kterém zažívaly lehkost a radost, ale z čeho to vůbec netušily, ale už neremcaly a seděly a čekaly.  

Než stačil orel Čolise roztrhat na kusy za jeho drzé krákorání, obloha potemněla a na skálu se snášely provazce vran. Padaly jako déšť; na skálu, okolní stromy, kameny... Zaznělo mohutné Ómrr- Ómrr, Ómrr- Ómrr…