Rybář

Byl vrásčitý a velmi starý. Víčka měl těžká a pro oči mu zbývala jen štěrbina. Tou rybář nahlížel na svět. Řekl: „Je to tak praktické. Slunce se na mořské hladině drolí a vytváří milióny záblesků. Nemusím očima pořád mhouřit, ale někdy zatáhnout i tuto štěrbinku a schovám je do garáže.“ Smál se úsměvem člověka, pro kterého je ztráta denním chlebem. Jeho tvář byla zbičována mořem a vysušena jižním sluncem, ale nebyla smutná a vyzařovala sílu. Půl století brázdí moře s tou samou bárkou, ve které loví ryby. Má oprýskanou barvu, tak jako je jeho šat potrhaný a se záplatami. On a loďka vypadají téměř stejně, jako pán a jeho pes, kteří spolu už hodně prožili. Rybář vypadal jako člověk, který si nestěžuje na osud, na moře nebo na slunce. Ví, že takto to má být a snaží se podle této pravdy žít. Pověděl mi drobné moudro, které zapadlo do mého srdce: „Moře ti dát pouze tolik, kolik si dokážeš vynést na hladinu.“ Zeptal jsem se rybáře: „Proč si nepořídíš větší loď, mohl bys plout dále a nalovit více ryb?“ Rybář pověděl: „Měl bych jen zbytečné starosti. Takto mi to bohatě stačí. Svoji loď znám a více ryb nepotřebuji.“ A usmál se.