Měla kožíšek tak jako lišky; hodně chlupatý a rezavý. Olízla si tlapky a vykročila do světa. Všemu se divila a divila se i tomu, jak to že se narodila ze skořápky. Proč nevylezla z bříška mámy, tak jak to dělávají všechny lišky od pradávna. Budu asi zvláštní liška, řekla si pro sebe a jak tak šla, potkala stonožku.
Podlouhlý červ se pohyboval jako vznášedlo. Tak měkce a ladně, jakoby se ani nedotýkal země. Lištička překvapením vypískla otázečku:
„Dobrý den, prosím vás, jak to děláte?“
„Co máte na mysli? Dělám spoustu věcí a na prázdné řeči nemám čas.“
„Jakým způsobem dovedete koordinovat všechny své nožky? Jak to že nezakopnete a nepřevalíte se na záda?
„Těch nohou mám opravdu hodně. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, kolik jich vlastně mám a jak s nimi pohybuji. Prostě jdu a jdu a všechno jde hladce a svižně a vůbec se nad tím nemusím zamýšlet.“
„Ale já bych přesto chtěla vědět, jak to děláte, prosím prozraďte mi tajemství“
„Takže ráz dva tři čtyři a tak dále vidíš, že zvedám nejprve jednu pak druhou, následně třetí a tak dále a tak dále, prostě kopíruji terén a ...“
Stonožka zapomněla zvedat levou řadu nožek a otáčela se do kruhu. „A dva, tři, čtyři, sakrýš, hlemýžď! Nějak jsem se do toho zamotala ... hej ty zrádná liško! Už se mne na nic neptej, jen mi pleteš nohy. Jedna hlava na tolik nohou nemůže stačit.“