Jsem bláznem do všeho co má společného s medem. Zlatavou tekutinu pojídám s každým dnem. Někdy jednu lžičku, jindy sním i půl sklenice. Mám pocit, že i má krev musí být sladká. Řekové své mrtvé nakládali do medu a Egypťani si ...
medem potírali pleť. Myslím si, že použití medu nemá dno a nic nezkazíme, když jej třeba dáme někomu jako dárek.
Smyslem mého života se staly včely. Nespěchám. Našel jsem si svou radost i cíl. Kdo závidí včelaři? Málokdo. Je to práce s bodavým hmyzem. Bzučení včel vnímám jako hudbu. Minulý rok, přišla do mých milovaných úlů katastrofa. Včelí mor. Všechno své létající zlato jsem musel utratit. Ale to je už minulost. Slzy už zaschly a já si pořídil nové včeličky.
Své úly mám v přívěsu a můžu s nimi jezdit do terénu, kde se včelky nabaští. Vypouštím je na ovocné sady, pole nebo lesní palouky. Přespávám v autě nebo venku na karimatce. Noční bzukot a svit hvězd, které takovýto výlet provází, na mně působí až magicky. Přes den si čtu. Ano takto vypadá má dovolená. Farmáři a lesníci mě vítají. Nevyhánějí mně. Jsou rádi, když jim někdo pomůže plodiny opylovat. Často se stává, že mě pozvou k sobě domů a já nemusím přebývat venku. To si pak spolu povídáme o farmaření, včelstvu a vyměňujeme si své zkušenosti a zážitky. Není nic sladšího než informace z první ruky.
Jako porotce degustátor se účastním soutěže „O nejchutnější med“ kterou každoročně pořádá včelařská asociace Medonoska. Člověk nemusí být znalcem, aby věděl, že, mezi medem a medem existuje rozdíl. V chuti, barvě, viskozitě atak dále a tak dále, ale nechci vás zatěžovat všemi detaily. Jen pozor na nechutné přidávání cukru, které se u nás často praktikuje. Takto „obohacený“ med není snadné rozpoznat. Ovšem můj jazýček, který se po celý rok brodí v medu, reaguje na přidané sladidlo cukavými vibracemi.
Soutěže Medonosky se podobají jako vejce vejci. Včelaři přicházejí se svými výrobky a já je ochutnávám. Už podle vůně a barvy poznám, z jakých květů byl med sesbírán. Medy, které soutěží jsou většinou kvalitní a sladké. Je těžké určit vítěze.
Ale letošní ročník soutěže mě doslova ohromil. Přišel takový stařík, měl bílé vlasy a třásly se mu ruce, ale med, který na soutěž přinesl, byl dech beroucí. Ta vůně, ta jemnost. Nikdy jsem se s tak zvláštní chutí nesetkal. Vyhrál. Když jsem se ho zeptal, z jakých květů jej včeličky sbíraly, stařík se ošíval a nechtěl místo prozradit. Chápu, měl na to právo, ale já jsem toužil poznat a odkrýt celou tu záhadu. Takto odbýt jsem se nemohl nechat. V kartotéce soutěžících jsem si opsal adresu a staříkovi napsal dopis. Bez odpovědi. Napsal jsem ještě dvakrát, ale nepřišla žádná odpověď. Nastala zima a já nemohl zapomenout na zvláštní a pronikavou chuť vítězného medu. Viděl jsem ho i ve snu, ve kterém měl barvu do fialova a něco se mi snažil sdělit. Jeho medové řeči jsem nerozuměl, ale o to více jsem po něm toužil.
Nastalo jaro. Včeličky již pilně sbíraly sladký nektar a já se rozhodnul. Prvního květnového víkendu jsem se za staříkem vypravil. Cesta ubíhala hladce, ale čím více jsem se blížil k obci Bachůnkov, kde stařík bydlel, tím se silnice stávala užší a děravější. Poslední kilometry byla cesta prorostlá býlím. Domy v Bachůnkově byly zanedbané a zarostlé křovinami. V celé oblasti jako by se civilizace drolila.
Vzpomněl jsem si na apokalyptický film, ve kterém bylo lidstvo napadeno virem a nemělo protilátku. Do dvou let nežila na planetě Země jediná duše. Za dalších pět set let, by už nikdo nepoznal místo, kde se nacházela miliónová centra civilizace. Starověké stavby staré tisíce let, mají zřejmě odolnější kořínek. Lidstvo mi připomíná nádech, který je vždy následován výdechem, tedy i jeho zánikem. Člověk se snaží z půdy dostat maximum možného. Říká tomu kultivace. Ale plodiny, které na takto „zušlechtěné“ půdě rostou, jsou zpravidla chudé na stopové prvky. Ano slunečnice, nebo pohanka vyroste, ale jejich semena budou slabá.
Až když člověk ustoupí, může si půda vydechnout. Znovu revitalizovat a ožít. Nabrat sílu. Pak ze sebe vydává to nejlepší. Rostliny a stromy, které na takovéto půdě vyrůstají, jsou napěchovány energií a jejich nektar je voňavý a šťavnatý. Tento kraj se nadechoval a nabíral na síle. A člověk tady ustupoval a odcházel pryč.
Staříka jsem doma nezastihnul, ale soused mi poradil, že bude jistě u svých úlů a ukázal mi cestu. Mé srdéčko poskočilo. Za chvíli odhalím tajemství výherního medu. Tak výjimečného, že mě dostal až sem, do tohoto zapomenutého kraje. Konečně poznám místo s květy, ze kterého sají včelky božské.
K úlům vedla vyšlapaná pěšinka. Podél jedné strany tekl potok a z druhé strany vyrůstal les. Cestička byla prozářené sluncem a vzduch prosycen ptačím zpěvem. Po patnácti minutách chůze jsem zpozoroval shrbenou postavu a několik úlů a rozvalené náhrobní kameny. Stál jsem na hřbitově.
