Ptáci na ni kálí, vítr s ní cloumá. Ona nic. Žádná reakce. Byla veselá a hrála si s námi. Vše chtěla znát. Teď tu na ni nadáváme, ale ona nic. Nemůže být hluchá!
Na břehu řeky si prorazila cestu na světlo útlá odnož. Uběhlo několik let, ve kterých rostla a sílila a vytvářela další a další odnože. Každá z odnoží vytvářela nové větve. Keř se rozšiřoval a začal místu dominovat. Byl na sebe pyšný. Všechny odnože se podílely na vzrůstu keře. Nakláněly své listy ke slunci, ostřily trny a svými kořeny rozpouštěly půdu ve sladký nektar. Ve středu keře rostla odnož, která nedělala nic. Nepodílela se na společném růstu.
- Co ji chybí? - Ptala se zelená odnož svého souseda.
- Nic ji nechybí. Když s námi ještě mluvila, říkala, že je tak naprosto spokojená. Že nic nepotřebuje. Povídala, že chce něco dokončit. Ale co? To nevím. Ničemu jsem nerozuměla.
- Nechce růst dál? Netouží vytvářet další odnože? – Podivila se útlá odnož.
- Nechce.
- Musí být líná nebo slabá. – Vykřikla tenká větvička.
- Kdo neroste, ať nejí! – Zaznělo ze všech odnoží, jako ve sboru.
Po měsíci se odnož obsypala boulemi.
- Viděli jste, co se jí stalo?
- Vypadá to na nádor. Nebo hůř! Musí být nakažena nebezpečnou chorobou.
- Je třeba se ji zbavit! Odpojit ji od kořene!
- Darmožroutka a ještě k tomu nemocná. Pryč s ní!
- Je brzdou společného růstu!
- Ano! Pryč s ní. – Volaly všechny odnože.
Za týden byly všechny větve odnože obsypané žlutými květy a omamná vůně se šířila do krajiny.
- Nádhera! Jak to dokázala?
- Třeba je z jiné planety. Nemůže být jako my.
Když se odnož probrala z hluboké meditace, pravila:
- Přátelé nemám slov pro to se mi přihodilo, ale výsledek můžete vidět.
- Prosím pouč nás. Chceme také vykvést a vonět. – žadonily odnože.
- Ano možnost tu je. Vy všichni můžete vykvést. Musíte v sobě vytvořit velkou energii na proměnu. Chce to úsilí, odhodit minulost, budoucnost i přítomnost. Zavrtat se do svého nitra. Všechny můžete vykvést.
- Ale jak? Dej nám nástroj jak to provést. Jak cvičit.
- To je rouhání! Zvolala nejsilnější odnož. Nevšímejte si žlutého nebezpečí. Nevíte co může přinést. Počkejte. Nespěchejte!
- Když jsem byla ještě útlou odnoží - pravila odnož zachumlaná do žlutých květů, dívala jsem se na hvězdy, na řeku ve které se odrážel náš břeh a všemu jsem se divila. Pak přišlo to nejdůležitější, které rozhodlo o celém mém příštím osudu ...
Vůně se šířila až k protějšímu břehu řeky. Upoutala pozornost člověka. Ten přeplaval řeku, našel keř a odnesl si žlutou odnož do své zahrady.
- Fíííha! Může si za to sama. Zvolala nejsilnější větev.
- Takto dopadne každá z nás, která se bude odlišovat. Člověk nás mohl odříznout všechny. Ohrozila nás!
- ANOOO. – Zašumělo celým keřem a jeho zelená barva pobledla.
Jen jedna odnož si povzdechla a pravila:
- ÓÓch. Tajemství proměny nám už nestačila sdělit …
Zahradník, který neměl tušení, co se v keři odehrávalo, vložil odnož do černé půdy. Zaléval ji a hnojil. Kdykoliv měl volnou chvilku, přicházel k ní, aby si přičichnul a pokochal se žlutými květy. Odnoži se v zahradě dařilo a vytvářela další a další výhonky. Některé z nich zahradník věnoval svým přátelům a další sázel do slunných koutů zahrady. Keř se stal velmi oblíbeným. Dostal jméno Zlatý meč. Název vzniknul od toho, že na celém keři rostla jen jedna odnož, která kvetla a vypadala jako zářící dlouhá čepel. Dokázala provonět celou zahradu. Samotný pohled na „Zlatý meč“ zklidňoval a působil meditativně. Deprese v jeho vůni a záři tály jako sníh. Stávalo se, že na keři vykvetlo více odnoží. Ale jen zřídkakdy. Lidé nevěděli proč tomu tak je.
Příležitosti se chytla komerce. Po několika letech experimentování našli vědci ve svých laboratořích způsob, jakým přinutit keř, aby vytvářel více „Zlatých mečů.“ Výsledek byl fantastický. Kvetly všechny odnože. Navíc keř už nevytvářel trny a zahradníci tak měli lepší přístup do větví. Když vanul vítr a keř se roztančil, rozhoupávaly se „Zlaté meče“ a vytvářely zápasy šermířů.
Z keře se stala hvězda a nebylo okrasné zahrady, ve které by nebyl vysazen.
- Ale vždyť nevoní - otočí se chlapeček na otce, který mu příběh vyprávěl.
- Nevoní. Člověk upravil „Zlatý meč“ tak, aby produkoval gejzír žlutých květů. Všechny vypadají úžasně. Dokonale. Ale nevoní. Keř už nemá sílu na vůni pro tolik mečů.
- A kde je ten původní „Zlatý meč“? Ze kterého vyrostly všechny ostatní? Chci poznat jeho vůni?
- To už nikdo neví.
