Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Ministerstvo pro správu úřednictva

10. 07. 2017 13:14:49
Sklep budovy ministerstva, byl hřbitovem všech vyřazených dokumentů a praskal ve svých švech. Každý týden objížděl skladník všechny kanceláře v budově. Úřednictvo mu házelo na vozík všelijaké lejstra svázané konopným provázkem.

Osamělá vrána se v malých kruzích pomalu snášela na měděnou střechu secesní budovy. Několik vran již na střeše sedělo a s krákoravým hlasem, kterému člověk nerozuměl, ale který znamenal něco ve smyslu hádky, do sebe dloubaly.

„Zase ten havraní skřehot! Nenechají člověka, aby si v klidu popracoval. “ promluvil si pro sebe pan Sojka, zatímco okno zavíral.

Okno patřilo k budově, která měla už svá nejlepší léta za sebou a tyčila se mezi honosnými domy v centru stověžaté Prahy. I ona měla spoustu různých věžiček s působivým zakončením. Ve svých nejlepších letech sídlila v jejich útrobách obchodní komora. Nyní se na velkých dřevěných vstupních dveří s ozdobným kováním, leskne měděná tabule s nápisem: MINISTERSTVO PRO SPRÁVU ÚŘEDNICTVA.

Prostorné kanceláře se nacházely ve všech jejích sedmi patrech. Honosné schodiště potažené tmavomodrým kobercem se žlutým lemem, bylo zasazené uprostřed budovy. Na širokých chodbách, vydlážděných mozaikou decentního vzoru, se chodilo jaksi pomalu a uvážlivě. Úředníci si byli vědomi důležitosti místa. I jejich nikterak působivý krok pod černobílou mozaikou, se stával krokem neobyčejným.

Každé jednotlivé patro bylo zároveň sídlem mnoha dveří. Dveře masivní a lakované, v odstínu slonové kosti, měly zřetelné prasklinky táhnoucí se v přímkách a na různých místech. Známka to neustálého a tvrdohlavého nanášení laku v barvě slonové kosti. Na jejich pravé někdy i na levé straně, se leskla ve výši očí střední postavy malá měděná cedulka skládající se z titulu, funkce a jména úředníka, kterému to vše náleželo. Stropy vysoké. Na stěnách staré akvarely. Měděné kliky. Na chodbách zavěšeny, křišťálové lustry ve stylu art deko.

Každé patro mělo svého náměstka, krom toho nejvyššího, to bylo vyhrazeno přímo pro pana ministra. Pak tu ještě byla půda, suterén a sklep. Ve vestibulu živořil v prosklené místnůstce vrátný, který všechny znal, a vždy pokyvoval na pozdrav. Vždy jiným způsobem, podle funkce na kterou zrovna kýval. Od prostého úředníka bez funkce – to vždy seděl za sklem zahleděn do novin, až po pána ministra – vždy v pozoru a před sklem. Jeho chování bylo odrazem všech zaměstnanců budovy.

V suterén debatovali o všem možném a nemožném osobní řidiči pánů náměstků. Tito stáli v hierarchii řidičů nejvýše, a to hned za řidičem pana ministra. Výjimečné postavení měl řidič prvního náměstka, který v úřadě téměř nebyl, neboť jeho pán se pohyboval převážně „v terénu.“ Pak tu byli řidiči všemožných ředitelů odborů, kteří se na každém patře vyskytovali v počtu, ne menším než šest. Hučelo to jako v úlu. Řidiči se navzájem trumfovali, historkami o jejich chlebodárcích, a samozřejmě nadávali, ale jen tak naoko NA POMĚRY. Takový řidič je mnohdy informován o všemožných záležitostech na ministerstvu lépe, než kdejaký ředitel. To víte, sedadlo spolujezdce, se jen tak lehce od řidiče oddělit nedá, a tak on, šofér ať už se mu to líbí nebo ne, si musí vyslechnout spoustu, ale opravdu spoustu důvěrností, titěrností a různorodých maličkostí, které si jako puzzle skládá později dohromady.

Sklep budovy, hřbitov všech vyřazených dokumentů praskal ve švech. Každý týden objížděl skladník všechny kanceláře v budově. Úřednictvo mu házelo na vozík všelijaké lejstra svázané konopným provázkem, většinou s poznámkou „Ne abys něco ztratil!“, nebo “Jde o velice důležité dokumenty“ a s vážnou tváří soudce pozorovali jak jsou drahocennosti odváženy mimo kancelář. „Možná je ještě budeme potřebovat“ slýchával také často skladník, když mizel za rohem chodby.

Na půdě měl své království správce budovy. Kdysi býval lihovarníkem, a také nyní si sám vyvařoval domácí – úřednickou kořalku. Tu velmi rád rozléval návštěvníkům, které přijímal jak vždy říkal, v tom nejvyšším a nejdůležitějším patře budovy. Byl to člověk příjemný a usměvavý. Vymykal se všem zaměstnancům budovy. Jakoby do ní ani nepatřil. Paradoxně to byl on, který ji měl nejvíce rád a chápal. Znal všechna její zákoutí a problémy. S rozumem přímo šalamounským vymýšlel různé triky a fígle a to tak, aby si vystačil se skrovným rozpočtem, který mu byl na údržbu a drobné opravy přidělen. „Hlavně, aby bylo v zimě teploučko a v létě, aby se úřednictvo moc nepotilo a samozřejmě, aby do budovy nezatékalo!“ říkával mu jeho nadřízený. Taky se stávalo, a to velmi často, že bylo nutno vložit zpět vypadlou kliku, nalakovat popraskané dveře, spravit zásuvku, podložit psací stůl, utáhnout šroubek na pojízdné židli, který se vzpíral a nechtěl poslouchat točící se rozložitý zadek, a to vše se neobešlo bez pomocné ruky správce. Úředníci se jaksi buďto styděli, anebo zcela se stranili skoro bych řekl, až štítili jakékoliv manuální práci. Možná to bylo proto, že jim práce od ruky moc nešla.

Vycíděná měděná cedulka s čitelným nápisem: RNDr. Rostislav Sojka, CSc., ředitel odboru pro strategické řízení, se matně leskla v přítmí chodby. „Hrom aby do toho ... ta zatracená černá havěť ...“ ozývalo se opět z rozlehlé kanceláře. Ta byla zaplněna stohy různých papírů, které byly v komíncích naskládány všude tam, kde to jen bylo možné. Na židlích, na policích, na zemi, dokonce i na sedací soupravě, kde přece jenom zbývalo v rohu trošku místečka pro hosta. Jeho stůl byl zcela zakryt pod několika nesourodými vrstvami papíru. Kupky dokumentů obratně přehazoval, tak jak si zrovna daná situace vyžadovala. Složky, které věděl, že nebude momentálně potřebovat odkládal na židle, pohovku, i do přeplněných polic, ty o kterých si myslel že jsou vyřízené, dával na zem. Ty opravdu důležité dokumenty měl na stole. „Tááák“ říkal si pro sebe pan Sojka a s obratností varietního umělce přesouval pomalu ze stolu méně důležitý komínek dokumentace na sedací soupravu. Spadlo mu při tom jen pár vrchních listů, do míst, kde ležely zauzlované šňůry vedoucí ke starému počítači, který už dávno nepoužíval. Hromada případů, které čekaly na jeho vyřízení, mu vrásky nedělala. Avšak starost mu dělaly vrány, které ho neustále jak si myslel dráždily. Nesnášel tu jejich černou barvu, ač se oblékal zásadně pouze do tmavých obleků. Jezdil temně modrou limuzínou. I doma, v civilu byl navlečen do tmavých odstínů. Cítil jako by se mu ty vrány vysmívaly.

Posláním ministerstva pro správu úřednictva, bylo zefektivnit výkon státního aparátu. Zeštíhlit, ozdravit, pročistit a uvolnit ty letité nánosy úředníků, kteří se mezitím za ta dlouhá léta postupně nasbírali, a stále ještě usedali na jednotlivé státní úřady a jako pijavice se jich za žádnou cenu nechtěli vzdát. Říkali si, šedá elita.

Pan Sojka právě pracoval na důležitém úkolu, a to připravit strategickou koncepci, která by měla navrhnout kroky, směřující ke všeobecné a rychlé redukci úřednictva.

A byly to právě tyto návrhy a koncepce z různých úřadů, které se mu hromadily všude kolem v kanceláři. Některé, byly dokonce i ze zahraničí a obsahovaly prapodivné srovnávací studie. Pan Sojka srovnával a vybíral ty, které by mu pomohly najít vhodnou alternativu. Velmi často do zahraničí také jezdil, kde s tváří kněze kázal o strategických procesech, nutných pro řízení státního aparátu.

„Čert, aby se v tom vyznal, takový galimatyáš a mičurinec“ odfrknul si unaveně pan Sojka, zatímco těkavě přejížděl očima nad dalším návrhem, tentokráte z Litvy od pana státního rady Rubajevkovova.

Byl vyrušen až osobní sekretářkou, která mu připomínala zahájení porady u pana náměstka, v kanceláři na konci chodby.

„Tak jak jste daleko s koncepcí?“ otázal se zvědavě pan náměstek.

„Tak daleko jak je to jen možné“ odpovídal pan Sojka a přetřel si hřbet ruky.

„Tedy jak daleko jste došel?“

„Budete určitě překvapen, dále než si mnozí dokážou představit.“

„Nuže tedy?“

„Tedy potřebuji ještě trochu času, na dopilování, nechci Vám předkládat jakýsi polotovar.“

„Víte, že musíme do konce dubna, předložit koncepci pro pana ministra.“

„Vím, ten termín bude jistě dodržen, to Vám garantuji na úřednickou šedou“ a přitom zvednul svou pravou ruku do výše svého nic neříkajícího nosu.

„Dobrá, věřím Vám, nikoho lepšího na tu práci stejně nemám.“

„Děkuji, mohu jít?“

„Ne, ještě mi musíte přece něco povědět, zítra mám jednání s panem ministrem.“

„Řekněte mu, že do konce dubna bude koncepce hotova.“

„Jen, aby opravdu byla! Z Vás, aby člověk informace vytahoval jako kýbl vody ze studny. Radši už běžte, nebo se tu zhroutím.“

Pan Sojka neměl do zhroucení také daleko, a počal si otíral orosené čelo tmavomodrým kapesníkem s šedým lemem, zatímco odcházel spěšně z kanceláře pana náměstka.

Usilovně dál pracoval na koncepci a v uších mu stále zněl hlas pana náměstka „úředníci se musí, tak jak si to žádají poměry r-e-d-u-k-o-v-a-t“. O čem, ale nevěděl, jak rychle se změnily poměry ve vládě. Koncepci nakonec pan Sojka vytvořil. Jmenovala se „reforma ústřední státní správy“, a s tlustou složkou v tmavém kabátku odcházel, po dvou měsících intenzivní práce k panu náměstku. Ten byl s koncepcí, která nemilosrdně , bez rozdílu a plošně navrhovala redukci úřednictva o dvacet procent spokojen.

S tlustou složkou v červeném kabátku odcházel pan náměstek k panu ministru.

„Vím, že jste odvedl jistě skvělou práci, zadání určitě nebylo jednoduché“ promluvil pan ministr, zatímco zběžně listoval v červené složce, a dále pokračoval „situace se ovšem změnila. Pan premiér mně vysloveně požádal, o pozdržení reformy úřednictva s obavou, že by to mohlo vyvolat nepokoje v úřednických stavech. Myslím si, že se trochu i zalekl. Od reformních kroků, ale ustupovat nechce. Rád by si reformu vyzkoušel nejprve na krajské úrovni. Musíte pane řediteli vytvořit koncepci novou a to tentokráte pro kraje“.

Koncepci pro kraje nakonec pan Sojka po roce vytvořil, ale tu už nikdo nečetl. Změnila se vláda, a ta měla jiné zadání. Vyměnil se i pan ministr, a jako domino všichni náměstci v budově byli odvolání.

Budova byla nakonec prodána a všichni úředníci, do jednoho se přesunuli na jiné, méně či více důležité úřady. Někdo si přilepšil, jinému bylo něco ubráno. Jen správce, který se až do posledního dechu o budovu staral, byl nemilosrdně vyhozen novým majitelem budovy.

Vrány se v pomalých kruzích snášely na střechy stověžaté Prahy a radovaly se z nastávající zimy. Většina z nich tu nebyla prvně. Rády se vracely do příjemného klimatu, který jim nabízel vše co potřebovaly k životu. „Sakra“, ulevil si pan Sojka, který zrovna zavíral okno barokní budovy ministerstva dopravy. Papíry v prostorné kanceláři se vznášely všude kolem.

Autor: Jakub Kouřil | pondělí 10.7.2017 13:14 | karma článku: 12.67 | přečteno: 575x

Další články blogera

Jakub Kouřil

Český člověk jako národní svéráz

Bez paměti bychom se nebyli schopni ani učit, ani přemýšlet. Život by se stal jakýmsi Alzheimerem v permanenci. Ale i paměť se může stát naším prokletím, pokud nám, českému národu, bude i nadále bránit k prosperitě a bezpečnosti.

7.8.2017 v 9:36 | Karma článku: 11.56 | Přečteno: 430 | Diskuse

Jakub Kouřil

Hlinožrout

Jsem největším a nejtěžším. Jsem líný. Jen papám a už vůbec se mi nechce vstávat. Pojídám půdu, protože té je všude spousta. Nemusím se vůbec hýbat. Stačí si jen rýpnout a už mám kousek hromádky v puse...

4.8.2017 v 13:43 | Karma článku: 4.06 | Přečteno: 174 | Diskuse

Jakub Kouřil

Význam Nesmyslu

Věda narazila na skleněnou zeď. V kvantovém světě se čas rozpouští zároveň do obou směrů. Říkáte si, co je mi po mikrosvětě! Žiji tady v hmatatelném a krásném vesmíru, uchopuji hmotu a krájím ji na kousky...

23.7.2017 v 10:22 | Karma článku: 10.30 | Přečteno: 454 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Petr Burian

Kulturní eurotradice

Na novinové titulky typu: V xxx zaútočil nožem (autem, samopalem, dosaďte si sami) na lidi. Po útoku zůstalo šest (patnáct, dvacet, dosaďte si sami) mrtvých... si už zvykáme, jako na nekuřácké nonstop putyky plné maminek s dětmi.

20.8.2017 v 14:55 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 4 | Diskuse

Monika Pilloni

Patriotická loď u Malty: zákaz přistání, posádka bez vody

Defend Europe informují, že 17. srpna završilii svoji úspěšnou misi. Posádka C-Star se nachází na HURD ́S BANK u Malty a jsou bez vody. Kolaboranti pašeráků jsou v přístavech, bojovníci proti ilegalitě nedostali povolení k vjezdu?

20.8.2017 v 14:38 | Karma článku: 15.44 | Přečteno: 192 | Diskuse

Vilém Barák

Veřejných peněz je ve sportovní špíně škoda

Sportovci soutěží za sebe a své sponzory a kdo má touhu vyniknout, bude sportovat i bez státní podpory. A jestliže si někdo přeje, aby Czechia získávala co nejvíce medailí na světových šampionátech, je to jeho věc a jeho peníze.

20.8.2017 v 13:52 | Karma článku: 16.68 | Přečteno: 207 | Diskuse

Beata Krusic

Vzpomínka na "Majkla"

Vzpomínám si jako dnes, kdy 25.6. 2009 přinesla světová média smutnou zprávu, že zemřel americký zpěvák, Michael Jackson.

20.8.2017 v 13:36 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 122 | Diskuse

Jan Dvořák

Zamává kandidát z Vesničky s prezidentskými šancemi Zemana, Horáčka a Drahoše?

V tomto týdnu se budoucí prezidentští kandidáti trumfovali v tom, kdo z nich má už víc podpisů nad padesátitisícový limit, a jenom dosud nerozhodnutý Kubera skromně mlčel, protože má svých patnáct dobrozdání od kolegů ze Senátu.

20.8.2017 v 12:13 | Karma článku: 19.06 | Přečteno: 575 | Diskuse
Počet článků 243 Celková karma 9.01 Průměrná čtenost 364

Ozzozorba.cz         webové stránky

 

Pokud život nedáme v sázku, nikdy jej nemůžeme vyhrát. 

 

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.