Opuštěný bůh

Opuštěný a zapomenutý bůh je schoulen jako had, ležící ve stínu souhvězdí. Jeho domovem se stala nejtemnější sluj. Připadá si jako skomírající fantazie nebo vyhynulý druh. Povzdechl si a pravil: „Být prvním je osudem.“  

Dlouho se držel v kurzu, ale lano, po kterém se dostával k člověku, se časem až příliš natáhlo. Promarnil svou příležitost. Dlouho vyčkával a pro sebe si povídal: „Ještě není správná doba. Ještě počkám.“ Sám uvízl v pavučině příslibů, které nedokázal naplnit.

Zestárnul a jeho tělo, které bylo ztělesněním ohebnosti, fantazie a možnosti, vyschlo. Proteklo moře času. Člověk zesílil a opřel se o technologii. Už jej nepotřebuje. Bůh je vytěsněn na okraj vesmíru. Ještě kousek a spadne do nejtemnější ze všech propastí. Do zapomnění. Vlákno, kterým je propojen s člověkem se natáhlo a nyní je tenké jako vlas a nemá tu správnou nosnost. Bůh se už nedokáže k člověku dostat.

Nyní je to on, který čeká na mesiáše. Na prvního člověka, který by jej postavil na nohy, který by jej nafoukl a vlil do jeho cév tolik, potřebnou energii, který by mu dodal odvahy a zničil vzlínající virus marnosti, který by se spustil jako pavouk po tenkém vláknu do hlubin svého Já; až k němu do jeho sluje.

Najde se takový hrdina a odvážlivec? Každý uteče a stáhne se zpátky. Hrdinství je řídce osídleno. Je jako pleš. Tu a tam se najde vlas naděje. Většina už boj vzdala a pustila se života. Hlubiny jsou vesmírné a nekonečné. Spadne vůbec někdo dobrovolně do černého prostoru a přežije odtržení? Najde se takový? Přijde vůbec? 

Ptá se bůh, nejdrsnější ze všech vesmírných pavouků, který do svých sítí už pochytal spoustu lidských duší. Čeká na tu nejvzácnější, která dokáže projít černým prostorem až k němu.