Chemická turistika

Proč se lidé omamují? Kokain, pervitin, marihuana, barbituráty ... pro zklidnění sedativa, pro lepší spánek hypnotika, proti úzkosti anxiolytika a nakopnout zvadlou náladu benzodiazepiny. 

Nedávno jsem přečetl knihu L. N. Tostoje a myslím si, že jeho slova jsou natolik živá a aktuální, že jsem si je přepsal a rád je předkládám i vám: 

„Proč lidé užívají omamných prostředků, kořalky, vína, piva, hašiše, opia, tabáku a jiných méně rozšířených: éteru, morfia, mochomůrky? Čím to začalo a tak rychle se rozšířilo a dosud rozšiřuje mezi lidmi všeho druhu, divochy i civilisovanými stejně? Co znamená, že všude, kde není kořalky, vína, piva, jest opium nebo hašiš, mochomůrka nebo tabák. Proč se lidé musí otupovat?

Tažte se někoho, proč začal pít víno a proč je pije. Odpoví vám: „Jen tak, je to příjemné, všichni pijí“ a ještě dodá „pro zábavu.“ Někteří však, kteří ani jednou si nedali práce, aby trochu přemýšleli, zdali jest dobré či zlé, že pijí víno, připojují ještě, že víno je zdravé, posiluje je; tedy řeknou to, o čem bylo už dávno dokázáno, že je to nesprávné. Otažte se kuřáka, proč začal kouřit tabák a kouří nyní, a odpoví rovněž: „Jen tak, z nudy, všichni kouří.“ Stejně asi odpovědi i ti, kdož užívají opia, hašiše, morfia, mochomůrky. „Jen tak z nudy, pro zábavu, všichni to dělají.“

To musí být něco jiného, protože je zřejmé, že člověk, je-li nucen voliti mezi nedostatkem a utrpením své rodiny, kterou miluje, a tím aby se zdržel omamných prostředků, přece volí první; tedy ponouká jej k tomu něco důležitějšího, než že všichni to dělají a že je to příjemné. Je zřejmé, že se to neděje jen tak, z nudy, pro zábavu, nýbrž že je tu závažnější příčina.

Když jsem pil víno a kouřil tabák, příčina podle mých pozorování je tato: Život není takový, jaký by měl býti podle požadavku svědomí. Lidé nemají sil, aby obrátili život podle těchto požadavků. Jakoby si člověk, který úmyslně zastírá oči, skryl, co by nechtěl vidět. Že jest rozšířen hašiš, opium, víno, tabák po celém světě, toho příčinou není chuť, není rozkoš, není vyražení, není zábava, nýbrž jen potřeba skrýti si hlas svědomí.

Střízlivému jest hanba, co není hanba opilému. Těmi slovy vyřčena podstatná, základní příčina, pro níž se lidé utíkají k omamným prostředkům. Lidé k nim utíkají, buď aby jim nebylo hanba potom, když už vykonán skutek proti svědomí, k němuž člověka pudí jeho zvířecí přirozenost. Střízlivému jest hanba jeti k nevěstkám, hanba něco ukradnouti, hanba někoho zabíti. Opilý se za nic nestydí, a proto se člověk omamuje, chce-li vykonati  skutek, který mu svědomí zakazuje. Devět desetin zločinů děje se tak: Na kuráž se napiju! Polovina pádů žen děje se vlivem vína. Skoro všechny návštěvy ve veřejných domech  se konají v opilosti. Lidé znají tuto vlastnost vína; ohlušují hlas svědomí a vědomě vína užívají pro tento účel. Chtějí-li donutiti jiné lidi, aby vykonali skutek proti vlastnímu svědomí, schválně je omamují. Organisují omamování lidí, aby je zbavili svědomí. Na vojně vojáky opíjejí vždycky, kdykoliv se mají utkati muž proti muži. Všichni francouzští vojáci při sevastopolských útocích bývali opilí. Všichni mohou zpozorovati, že lidé nemravně žijící nejvíce jsou nakloněni omamným prostředkům. Loupeživé, zlodějské roty, prostitutky nežijí bez vína; že při jistých nemravných zaměstnáních užívají omamných věcí, aby ohlušili svědomí; že opilý je schopen činů, na něž by si střízlivý netroufal ani mysliti.

Lidé si myslí, že omamné věci pokud se berou mírně, tedy ne ve velkém množství, že už nepůsobí na svědomí a neohlupují jej. Tak mají za to, že pije-li zámožný ruský člověk denně před každým jídlem po kalíšku vodky a po jídle po sklínce vína, Francouz své pelyňkové nálivky, Angličan svůj porter, Němec své pivo, a vykouří-li majetný Číňan svou mírnou porci opia, nebo kouří-li Arab svůj tabák, děje se to jen pro zábavu a vůbec to nepůsobí na svědomí lidské. Mají za to, že nespáchají-li lidé po tomto obyčejném omamování zločinu, krádeže, vraždy, že nespáchali-li tito lidé kriminálního zločinu, že nemají proč ohlušovati své svědomí, a že život ve kterém se trvale omamují v malých dávkách, jest život zcela dobrý a mají za to, že stálé užívání omamných prostředků vůbec nezatemňuje jejich svědomí

Každý ze zkušenosti ví, že se užíváním vína a tabáku nálada mění a přestává zahanbovati, co bez rozjaření by zahanbovalo; že po každé sebe menší výčitce svědomí táhne k nějakému mámidlu; a že pod vlivem omamných prostředků je těžko se zamysliti o vlastním životě a stavu a že stálé a rovnoměrné užívání omamných prostředků má tentýž fysiologický účinek, jako náhlé a nemírné. A přece se zdá lidem mírně pijícím a kouřícím, že vůbec neužívají omamných věcí, aby ohlušili své svědomí, nýbrž jen pro zábavu a rozkoš.

Omamné prostředky působí fysiologicky vždy stejně, vždy rozněcují a potom otupují činnost mozku, ať je přijmeme ve velkých nebo malých dávkách a mají-li omamné prostředky tu vlastnost, že ohlušují svědomí, mají tuto vlastnost vždycky, i když jejich vlivem někdo jejich vlivem páchá vraždu, krádež, násilí i když někdo jejich vlivem mluví slovo, kterého by neřekl, myslí a cítí, čeho by nemyslil a necítil bez nich. Můžeme pochopit, že užívání omamných prostředků ve velkém nebo malém množství, periodicky nebo stále, ve vyšších nebo nižších vrstvách, je způsobeno stejnou příčinou: potřebou ohlušiti hlas svědomí, aby člověk neviděl neshody života a požadavky poznání.

Má se za to, že tabák rozveseluje, ujasňuje myšlenky, že vábí jen jako každý návyk a nikdy tak neotupuje svědomí, jako se připouští při víně. Ale jen se pozorněji podívejme na okolnosti, za jakých se projevuje zvláštní potřeba kouřit, a přesvědčíme se, že omamování tabákem, stejně jako vínem, působí na svědomí, a že se lidé vědomě utíkají k tomuto omamování zvláště tehdy, když ho potřebují pro své účely. Kdyby tabák jen ujasňoval myšlenky a rozveseloval, nebylo by té vášnivé potřeby tabáku a zvláště v určitých případech, a neříkali by lidé, že jsou ochotni býti spíše bez chleba, než bez tabáku, a skutečně by často nedávali přednost kouření před jídlem. Takovou určitou potřebu omámiti se tabákem v jisté nejtěžší okamžiky může v sobě zpozorovat každý kuřák.

Musíš vykonat něco, co se ti nechce, vykouříš cigaretu, omámíš se tolik, kolik potřebuješ, abys udělal, čeho se ti nechtělo, a opět jsi svěží a můžeš jasně myslet a hovořit; nebo cítíš, že jsi udělal něco nepatřičného, sáhneš po cigaretě a nepříjemné vědomí jest odklizeno a zapomenuto.

Kdy se začíná s kouřením? Skoro vždy, když pozbývá člověk dětské nevinnosti nebo když se ocitá ve zhýralé společnosti. Proč hráči skoro všichni kouří? Proč prostitutky a šílenci všichni kouří? Nikdo si nedovolí zmočiti světnici, v níž sedí lidé, křičeti, vypustiti studený, horký nebo zapáchající vzduch, tedy konati skutky, jež škodí jiným. Ale z 1000 kuřáků ani jediný se neostýchá, aby napustil nezdravého dýmu do světnice a nechávat páchnoucí oharky, tam kde dýchají vzduch nekouřící ženy a děti.

Obyčejně kuřáci říkají, i já jsem to říkal, že kouření podporuje duševní práci. A není pochyby, že je tomu tak, hledíme-li jen na množství duševní práce. Člověk, jenž kouří, přestal přesně oceňovat a odvažovat své myšlenky a zdá se mu najednou, že u něj vzniklo mnoho myšlenek. Ale to vůbec neznamená, že mu vzniklo mnoho myšlenek, nýbrž jen pozbyl kontroly nad svými myšlenkami. Byl omámen a práce bylo uděláno více, ale její jakost je nižší. Nekouřím-li, nemohu psát. Nejde mi psaní, začínám a nemohu dále – říkají obyčejně lidé, říkal jsem to i já. Co to znamená? Buď nemáš o čem psát, nebo chceš hned napsat to, co ještě nemělo čas v tvém vědomí uzrát. Jen matně se v tobě začíná objevovat oceňující kritik neomámený tabákem. Kdybys nekouřil, buďto bys nechal začaté práce a vyčkal času, kdy by se ti to, o čem přemýšlíš, ujasnilo, snažil bys ses vmyslet v to, co se ti matně objevuje, a napjal bys všechnu pozornost, aby sis ujasnil svou myšlenku. Ale ty kouříš, kritik soudící v tobě je omámený a přestávka ve tvé práci jest odstraněna: to co se ti střízlivému od tabáku zdálo nicotné, zdá se zase významné; to co se zdálo nejasné, se již nezdá; vynořující se námitky se skrývají, a ty píšeš dále, mnoho a rychle.

Lidem se zdá, že maličké omámení, maličké zatmění vědomí nemůže vážně působit. Ale ví se, že hodinám může člověk uškodit, udeří-li jimi o kámen, ale položí-li prášek doprostřed nitra stroje, že jim to nemůže uškodit. Vždyť hlavní práce, jež hýbá celým životem lidským, neděje se pohybem rukou, nohou, zad lidských, nýbrž poznáním. Aby člověk něco vykonal nohama a rukama, je třeba, aby se dříve stala jistá změna v jeho vědomí. A tato změna určuje právě všechny následující úkony. Změny ty vždy bávají nepatrné, skoro nepozorovatelné. Umění je tam, kde začíná sotva. Můžeme říci, že pravý život nastává tam, kde začíná sotva, kde se děje zdánlivé sotva, nekonečně malé změny. Pravý život jest nikoliv tam, kde se dějí velké vnější změny, kde se pohybují, srážejí, rvou, vraždí lidé navzájem, nýbrž jest toliko tam, kde se dějí sotva patrné změny. Pravý život Raskolnikovův (hlavní osoba slaného románu Dostojevského – Vina a trest) byl nikoliv tehdy, když vraždil stařenu nebo její sestru. Když je vraždil, nežil pravým životem, nýbrž jednal jako stroj, dělal, čeho nemohl nedělati; vystřelil náboj, který byl již dávno v něm. Pravý život Raskolnikovův byl nikoliv v době, kdy potkal stařenu, nýbrž když ještě nevraždil stařeny, ani nebyl v cizím bytě za tím účelem, aby vraždil, neměl v rukou sekery, neměl v plášti smyčky do níž ji zavěsil, kdy ještě ani vůbec nemyslil na stařenu, a leže doma na pohovce, nepřemýšlel vůbec o staré lichvářce a dokonce ne o tom, zdali jest či není možno, aby člověk podle své vůle odklidil s povrchu zemského člověka nepotřebného a škodlivého, nýbrž uvažoval, zda se sluší brát peníze matce a ještě o jiných otázkách, které se vůbec netýkaly stařeny. A právě tehdy na tomto poli, zcela nezávislém na činnosti zvířecí, řešil otázky, zda má či nemá zbít stařenu. A právě tehdy bývá zvláště důležité pro správné řešení vznikající otázky, abychom měli co nejjasnější mysl, a tehdy jediná sklenice piva, jediná vykouřená cigareta může překážet řešení otázky, oddálit toto řešení, může otupit hlas svědomí, spolupůsobit, aby otázka byla rozhodnuta ve prospěch nižší zvířecí přirozenosti, jak se stalo s Raskolnikovem.

A jako v hodinách, pohodlnější jest říditi pohyb vnitřním mechanismem (ne ručně točit ručičkami) tak i člověka pohodlněji řídíme vědomím. A máme nejvíce dbát čistého a jasného vědomí, jímž lze nejpohodlněji povznášet člověka.

Člověk, který pije večer lahvičku vína skleničku kořalky nebo dva džbánky piva, jest obyčejně nachmelen nebo stísněn, což následuje po rozjaření, a proto jest ve stavu duševně stísněném, který se zesiluje ještě kouřením. Aby člověk, který kouří a pije stále a mírně uvedl mozek do normálního provozu, musí pobýt aspoň týden nebo více bez užívání vína a bez kouření. Ale to se skoro nikdy nestává. Tedy většina nejedná ve střízlivosti. Ale proč lidé nepijící a nekouřící stojí často na rozumově a mravní úrovni nepoměrně nižší než lidé pijící a kouřící! A proč lidé pijící a kouřící často projevují nejvyšší rozumové i mravní vlastnosti? Odpověď na to jest za prvé ta, že neznáme stupně, jehož by dostoupili lidé pijící a kouřící, kdyby nepili a nekouřili. Kdyby se neomamovali, můžeme vysoudit, že by vykonali skutky ještě větší.

Právě jako nemůžeme vážně pomýšlet na pečení chleba, když jsme již předem nepromísí těsta, nezatopili v peci, potom nevymetli atd., nemůžeme ani vážně pomýšlet na to, že povedeme dobrý život, když nedbáme určitého pořádku, v jakém je třeba získávat vlastnosti, pro takový život nezbytné.“