Sběratel

 

I.

Pan Smetko procházel halou svého bytu, kde se pohledem zastavil na ochranném krunýři, který sloužil vojákovi na bojišti. Pocházel z 15. století. Ve středu štítu byl zasazen symbol lva.

Pěkný kousek, pomyslel si. Kdo ví, komu sloužil v bitvách a zdali úspěšně. Byl to typ pro pěšáka. Neměl nejmenšího poškození, pouze zub času na něm ukrajoval kousek po kousku jeho lesk. Hmm, jak hloupé, člověk proti člověku, pomyslil si v duchu pan Smetko. Ty nekonečně a nesmyslně se opakující války lidstvo dočista zahubí, rozvíjel myšlenku a pokračoval dále do koupelny, kde si opláchl tlustý obličej.

Byl srpnový den, dost horko a trochu dusno. „Moc se mi tam nechce, ale musím se tam podívat.“ Řekl si pro sebe pan Smetko a měl na mysli telefonický rozhovor. Před dvěma dny dostal avízo od majitele starožitnictví ohledně zajímavé čajové soupravy z 18 století. Prý má jedinečný žlutý email zasazený do měděné mřížky. 

Ještě, že to není tak daleko. Pomyslel si pan Smetko. Je to přece jen velká výhoda bydlet v centru města i za cenu toho proklatého dusna. Ale vždyť ty parna zase odezní tak jako každý rok.

Jeho první starožitnou věcí, kterou si opatřil, byla měděná mince, o které si myslel, že byla součástí starověkého pokladu. To mu bylo deset let. Nyní ve svých 54 letech se může pochlubit zajímavou sbírkou různorodých předmětů. Starodávné dřevěné tyče s kováním. Nikdo neví, k jakému účelu sloužily. Vázy, perské koberce, bronzové sošky,  šavle, palné zbraně s ozdobným kováním a mnoho dalších historických kousků vyplňujících většinu místa v bytě. Vždy se našlo trochu místečka pro něco nového.

Všechny nashromážděné předměty si pan Smetko pečlivě vybíral. Dbal na to, aby byly v co možná nejlepším stavu a hlavně, aby byly staré.

Už dvacet let bydlí ve velkém bytě v centru města. Nemá děti ani ženu. Pobírá nezanedbatelně vysoký důchod, který bohatě stačí na pokrytí základních životních nároků. A ty nejsou velké. Většinu času tráví pan Smetko v bytě sám anebo se prochází v nedalekém parku.

Unaveným pohledem se podíval do zrcadla. Uviděl maličké a bystré očka, která se těšila, až spatří starodávnou čajovou soupravu. Po celém těle cítil lehké chvění. Očekával něco nového a těšil se. Do rozložitého těla se valila energie. Cítil se svěží a ve formě. 

Pomalu přecházel po perském koberci. Zastavil se v obývacím pokoji, tváří v tvář africké masce. Vždy si myslel, že na masce je něco zvláštního. Koupil ji na istanbulské tržnici. Ještě teď, po tolika letech vzpomíná na kolotoč zvuků, pachů, hemžení, lomození a křiku. Zhluboka se nadechl a nasával dávno zapomenutou atmosféru. Byl jsem tou dobou o něco mladší a vitálnější, ale ten pocit je stále tentýž. Pomyslel si. Po těch letech ho vůbec neubylo. Spíše jako by uzrál právě v tuto chvíli. Pan Smetko se zhluboka nadechl a cítil v těle příliv další blahodárné energie. Ano, toto jsou okamžiky, které stojí za veškerou námahu spojenou s pořizováním starodávných věcí.

Přes různorodost předmětů,  které si pořizoval, měly jedno společné. Vyvolávaly v něm jemné a blahodárné vibrace. 

Znova se podíval na masku visící nad orientálním talířem. Zvláštní, pomyslel si. Dívaly se na něj oči, které nikdy neviděly, a přesto mají v sobě něco tajemného, něco, co ho nesmírně přitahovalo. Sedl si na divan a nespouštěl z masky oči. Z dřevěné krabice si vzal doutník. Chvíli jej držel v prstech, přičichnul si, zhluboka se nadechnul a zapálil si. Nuže, je čas se podívat na ten kousek, který pan Nabyl tak květnatě vychvaloval.

Je to už dlouho, co si naposledy něco opatřil. Možná dva roky. Nikdy si nekoupil něco opravdu drahého. Hlavní kritérium pro výběr byl zvláštní pocit, který v něm věc vyvolávala. Jednalo se o jemné a blahodárné vibrace. A ty se většinou nevyskytovaly v předmětech vznešených a velmi cenných.

II.

„Ne, znova opakuji, že níže s cenou jít nemůžu. Opravdu to nejde. To bych to tady mohl rovnou zavřít.“ Pan Smetko seděl ve starožitnictví na ulici Dr. Malého. Nechtěje rušit diskusi, usedl do křesla pod velké plátno nesignovaného starého mistra. Zhluboka vdechl pach starožitných předmětů a čekal, až na něj přijde řada. Cítil, jak se každým nákupem starobylé věci přibližuje k vyřešení tajemného pocitu.

Majitel starožitnictví vyprovodil posledního zákazníka a přistoupil k panu Smetkovi.

 „Je to opravdu jedinečná čajová souprava. Je bez prasklinek, zcela  funkční a ve velmi zachovalém stavu.“

„Ach ano, pěkný kousek.“ Pravil pan Smetko. Vzal konev do ruky. „Je ovšem potřeba ji pořádně vyčistit. Skvrnky na konvici překrývají zelené lemování.“

Pan Smetko si vzpomněl na starý článek v novinách  s nápisem: DAROVAL velmi vzácnou sbírku státu. V tom článku se ministr kultury velmi podivoval, jak vůbec může někdo něco tak cenného jen tak darovat státu. Jakých kvalit musí člověk nabýt, aby byl schopen něco takového udělat. A vůbec, je to věc krásná a hodná následování. Sbírka byla velmi ceněna i v kruzích zasvěcených. Byly tenkrát podány žaloby ze strany příbuzenstva o neplatnosti darovací smlouvy. Neúspěšně. Pro sbírku byla vyčleněna pěkná renesanční budova v centru hlavního města s názvem „Míšeňský porcelán.“ Také pan Smetko tehdy žasnul nad takovým počínáním. Nyní tomu rozuměl. Sbírka byla pro pana Darkova vším, a aby ji zachránil před vypleněním, musel ji darovat státu. Nemohl ji ponechat příbuzenstvu, které by ji rozprodalo kousek po kousku.

Pan Smetko byl opakem ambiciózního člověka. Nikdy nepomyslel na to, že by svou sbírku někomu darovat. Věci sbíral jen pro sebe. Byly to ostatně předměty povahou a účelem od sebe vzdálené. Těžko by se mohly honosit názvem sbírka. Ale měly jedno společné. Vyvolávaly v majiteli pocit tak příjemný a tajemný, který ho naplňoval jemnými vibracemi. Nechápal to ani on a těžko by to vysvětloval někomu jinému. Svůj vztah k věcem, které vlastnil, by definoval asi takto: Zapůjčená věc. Veškeré předměty, kterými se v bytě obklopoval, chápal jako věci půjčené na určitý čas. Dávno před ním je někdo vlastnil a v průběhu doby přecházely z majitele na dalšího vlastníka, ať už prostřednictvím koupě, daru, krádeže či jiných okolností. Nyní je má on, pan Smetko, a po jeho smrti je bude mít někdo jiný. Kdo? O to se nezajímal.  

 „Máte čaj?“ Ptal se pan Smetko majitele starožitnictví.

„Ó jistě, jaký druh si pán bude přát?  Indický, čínský, zelený nebo snad černý?“

„Jakýkoliv bude dobrý, dejte ten, který uznáte za vhodný. Jen chci, abyste připravil čaj v této čajové soupravě. Musím ji vyzkoušet, než přijde řeč na koupi.“

„Jak račte poroučeti,“ odpovídal pan Nabyl, odnášeje čajovou konvici do zadní místnosti. 

Pan Smetko se posadil na pohovku. Bylo pozdní odpoledne. Sluneční paprsky prosvítaly skrze formaci šesti čajových šálků, které se na něj tázavě dívaly. Byly křehké a  krásné. Na dveřích do starožitnictví visela cedule ZAVŘENO. Zvuky z ulice byly tlumené a vzdálené. Nad vším se snášel klid a pokoj. Jako když zapadá slunce na poušti a vše rozpálené si může konečně oddechnout.  

Pan Nabyl přicházel, a v ruce nesl kouřící starožitnou konvici se žlutým emailem zasazenou do měděné mřížky.

„Omlouvám se za to čekání. Musel jsem vnitřek konve vyčistit. Jistě se z ní už století nikdo nenapil.“ A nalil z konve kouřící čaj do dvou šálků. Poté si přisedl na čalouněnou pohovku a podal opatrně šálek horkého čaje panu Smetkovi.

„Při popíjení z tak krásných a starožitných skořápek,“ pokračoval majitel starožitnictví „je přímo cítit jako by se člověk ocitnul v dobách dávno minulých. Ba co více, jako by tam právě přebýval“ a s neskrývaným požitkem se napil s porcelánového šálku.

„Ach ano, může to tak být.“, odvětil pan Smetko a pokračoval.  „Na něco bych se Vás rád zeptal. Většinu času trávíte ve svém obchodě. Je to tak?“

„Ano zajisté,“ odvětil pan Nabyl. „Můj obchod je pro mne vším. Jsem zde od rána do večera. To víte, žena mi zemřela a děti jsme nikdy neměli. Copak já, starý kozel, bych dělal doma. Vlastně teď mne napadlo, že doma jsem přece tady“ a rozhlédl se měkkým pohledem kolem sebe. „Někdy, když už mám zavřeno jen tak sedím a nasávám atmosféru všech těch starožitných věcí. Ty starožitnosti jsou jako moje děti. Sbírám je a posílám znovu do světa.

 Lidé do mého obchodu  přinášejí všelijaké krámy. Myslí si, že mají kdoví jaké poklady a přitom jsou to cetky, samý šunt a haraburdí. Ale někdy nosí docela pěkné věcičky a ty já vítám jako nového hosta a hledám pro něj vhodné ubytování. Vždy se najde nějaké to místečko, tak, aby byla věc na očích. Některé předměty bývají v žalostném stavu. Je nutno věc opravit a naleštit. Ale ne až tak moc. Věci přece jen musí vypadat, že jsou staré“ a spiklenecky mrknul očkem na pana Smetka. 

„Vše si dělám sám. V zadní části hned za kuchyňkou mám takovou malou dílničku.“ Pan Nabyl zvedl šálek čaje a trochu upil. Byl to člověk malé a hubené postavy. Mohlo mu být něco přes šedesát let. Na hlavě nosil kostkovanou čapku. Oči měl tmavé, zasazené do oválné hlavy bez vlasů, obočí ve tvaru zahradního truhlíku s dobře rostlou pažitkou a jeho čelo bylo jak zčeřená hladina náhodně vhozeným kamenem.

„Jistě mu prošlo rukama hromady zajímavých starožitností,“ pomyslil si pan Smetko. Ruce pana Nabyla byly ostatně pěstěné a velmi jemné, takové jaké mívají hodináři. Pan Smetko se naklonil a zašeptal.

„Nemíváte v těle při pohledu na starobylou věc zvláštní vibrace?“ Vážný výraz pana Nabyla prozrazoval zkušenost s podivným pocitem. Nalil do prázdných šálků další dávku čaje a pravil.

„Je tomu už dávno, co jsem se naposledy dotknul těchto nádherných výšin. Prožitek byl tak jemný a éterický, skoro jako sen. Na to se nikdy nezapomíná.“

Pan Smetko prudce vstal a začal popocházet po místnosti. Něco ho napadlo. Že by tvůrce vibrací byl on sám? Že by tím tajemným zdrojem, tím dynamem otáčel on,  pan Smetko? Že by byla starožitná věc jen záminkou. Pomalu si sednul na divan a natáhl se pro šálek čaje.

III.

Bylo krásné srpnové ráno a na stromech po sobě štěbetali a všemožně se hašteřili holubi a vůbec nebrali ohled na pana Smetka, který ještě spal.

Ten se zrovna probudil. Zadíval se do oken a pochopil, že dnešní den bude velmi horký a parný. Obléknul na sebe župan s jemným červeným lemováním.

Jako každé ráno šel do kuchyně, ve které si připravuje svůj oblíbený čaj. Vybírá si podle chuti a nálady. Zelené, černé, olongy, bílé, žluté, i pochybné konsistence. Dnes padla volba na čaj bílý s jemnými chloupky. S neskrývanou rozkoší naléval kouřící tekutinu do porcelánového šálku. V ruce držel konvici s jedinečným žlutým emailem, zasazenou do měděné mřížky.