Bylo jedno koťátko

     Bylo jedno koťátko, které se zatoulalo v zahradě. Mrňavé a hebké jako klubíčko na pletení, a když narazilo na plot, prolezlo mezerou mezi lištami. Za sebou zanechávalo neviditelné vlákno, jako když odvíjíme niť, ale o tom kotě nic nevědělo. Šlo si svou cestou dál a dále a poznávalo svět.
     Na zahradě zahřměl starostlivý hlas. „Azore najdi Mišku!“ Pejsek čenichal a čenichal, až zůstal stát před plotem a zaštěkal. Čtenář už ví, že se zatoulané kotě našlo a taky ví, že i ten pouliční pejsek má schopnosti, které člověk nemá.
     A tak je to na tom naše světě zařízeno. Toužíte mít čich jako třeba prase? Musíte se stát prasátkem. Ale člověk je přece jenom člověk a měl by koukat, aby se stal více člověkem.   

Zamyšlení mi připomíná citaci od Jana Wericha:

„Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl.
Když kouká, aby byl a je
tak má bejt, to co je a nemá bejt, to co není.
Jak tomu v mnoha případech je.“