Dobrodružství ostravského bezdomovce pana Rozehnala

Říká se, že první zima na ulici bývá ta nejhorší. Potvrdí vám to každý, kdo to přežil. Krabicové víno za 40,- Kč. udělá bezdomovci ohromnou radost a rozváže jazyk. K napsání příběhu mne inspiroval jeden zvláštní bezdomovec. 

PÁR LOKŮ ČERVENÉ TEKUTINY sklouzlo jícnem do žaludku, který už dávno přestal vzdorovat. Bylo slyšet rozkošnické mlasknutí a pak se pan Rozehnal napil znovu. Poté se posadil na kanál, ze kterého stoupala teplá pára, a nazul si ošoupané polobotky, které se vůbec nehodily do listopadového počasí.

Otřel si rozespalé oči a přitom si pomyslel, že pokud bude přicházející zima tak mrazivá jako byla ta minulá, pak to jistě nepřežije. Stůj co stůj musí něco podniknout. Musí si najít hnízdečko, útulek nebo futrál, do kterého by zalezl a udělal si v něm své království. Hlavně aby bylo místečko teplé a mimo přísné oko městské policie. Takové nebude snadné nalézt, neboť o všechny přijatelné fleky byly už dávno svedeny bitvy a místa jsou žárlivě hlídána vítěznými nájemníky. 

V kapse měl 150 korun, a s tím si musel vystačit do výplaty důchodu. Pan Rozehnal už druhý den nic nejedl a pouze do sebe vléval jakostní krabicové víno, které si přeléval do plastové láhve a které příjemně hřálo. V duchu si řekl, že nějak bylo a nějak bude, a vytáhl si z kapsy nedokouřenou cigaretu ubalenou z nedopalků. Nedaleko si vítr pohrával s prázdnou konzervou.

Majetek pana Rozehnala se skládal ze dvou plastových tašek. Tam měl uloženy věci pro život na ulici. Měl tam několik trik, dvoje špinavé trenýrky, tři ušmudlané košile, pět prázdných láhví od piva, deku, nafukovací polštářek, sluneční brýle bez jedné postranice, nůž a další věci, které svým vysokým počtem zaplňovaly obě tašky. Jedna z nich měla natrhnutou rukojeť a bezdomovec usilovně přemýšlel jak zabránit jejímu roztržení.

Z úvahy byl vyrušen vránou, která klovala do prázdné konzervy. Pan Rozehnal si pomyslel, že se vrány mají lépe než bezdomovci, neboť se mohou přesouvat s elegantní lehkostí z místa na místo, bez těžkých zavazadel, a přitom si ještě zakrákorat.

Povzdechl si a zapálil cigaretu. Rozkošnicky vypustil dým, zasnil se a vzpomínal na dobu, kdy pracoval jako řidič ostravské autobusové linky. Tehdy brázdil městem a rozvážel miminka v kočárech i s jejich maminkami, dětičky, puberťáky, unavené i čerstvé dělníky, opilce,  dědečky i babičky, ale také páchnoucí bezdomovce, kteří si chtěli jen tak posedět a trochu si zdřímnout. „Tak to já bych nikdy neudělal, schovávat se v autobuse a nechat se vozit z jedné stanice na druhou. Nikdy!“ pomyslel si pan Rozehnal a  pocítil bolest mezi prsty od hořícího nedopalku. Spěšně si ještě potáhnul a pak ho rychle zahodil.

Měl středně vysokou postavu s kulatými zády, které si vytvořil ještě jako řidič autobusu, nohy do oblouku a jeho dlaně byly zbrázděné velkým počtem mozolů od nošení těžkých tašek.

V diagnostickém centru na Sokolské třídě, si opláchl obličej, umyl ruce a kouskem dřívka se zbavil tmavých půlměsíců zpod nehtů. Pak vytáhl hřeben z umělé želvoviny, na který byl obzvláště pyšný a chvíli se hřebelcoval a dělalo mu to dobře.  „Fešák ze mne zrovna není, ale na bezdomovce už nevypadám“ pomyslil si pan Rozehnal a lehce se na sebe usmál. Ukázaly se žluté zuby, kde nechyběl ani jediný a mezi které zasunul americkou žvýkačku a pak si to namířil svižným krokem co nejkratší cestou k poště pro důchod.

Když vycházel z pošty, foukal studený vítr a vypadalo to na chladnou noc. Pan Rozehnal přemýšlel, kam půjde a stráví noc. Když překračoval silnici, plastová taška praskla a obsah se vysypal, a když sbíral ze silnice rozhozené věci, srazilo ho sportovní auto.

V nemocničním pokoji číslo 2 ležel na čistém prostěradle, pan Rozehnal, který se právě probral z narkózy. Zíral na svou visící nohu v sádře, nechápaje co se mu to přihodilo, do čeho se namočil, do jaké šlamastiky se to dostal.

„Nebylo to až tak zlé,“ promluvil doktor, který stál u postele. „ Máte tříštivou frakturu levé stehenní kosti, zlomený palec také na levé straně, ale jinak všechno v pořádku. Srdce Vám tluče jako zvon. Taková tříštivá zlomenina se nesmí brát na lehkou váhu. Chvíli si u nás poležíte.“ Slovo chvíle je v nemocničním prostředí relativní. Může se jednat o dny, týdny nebo měsíce. Vše záleží na druhu zranění či nemoci.

“Byl jste mimořádně zasviněn a zavšiven,“ pokračoval doktor „co jen havětí jsme ve vás našli. Navíc jste hostitelem zákožky svrabové, pane! A to je důvod, proč jste na izolaci. Zákožka svrabová si vyvrtává chodbičky v kůži, do kterých ukládá malinkatá vajíčka, ze kterých se líhnou larvy bílé jako sníh. Vlasy a veškeré chlupy jsme vám z těla již odstranily, oblečení bylo spáleno. Našli jsme peníze, které máte u nás nyní uloženy v bezpečnostní skřínce, bylo tam …“ doktor se odmlčel.

„7.864 korun českých“ odpověděla sestřička oblečená do nemocničního stejnokroje.

„To je vše a jsem rád, že se operace podařila, každopádně se uvidíme později, na vizitě.“ Zakončil rázně MUDr. Brumla a odešel tak rychle a tiše jako když přišel. 

Pan Rozehnal se zadíval na nohu v sádře zavěšenou na hrazdě a pomyslel si, že je to možná jen sen a všechno zmizí, až se probudí. Z přemýšlení ho vyrušil příchod sestry, která nadzvedla horní část postele a dala mu tácek s jídlem.  

„Dneska je guláš s chlebem, pomerančový džus a kousek lázeňského oplatku; na posilněnou.“ Řekla sestra.

Pan Rozehnal ucítil zápach kořeněného masa, chleba i oplatku a div nepovalil sklenici vody položenou na stolku u postele.

„Pomalinku, pane Rozehnale. Nezapomínejte, že jste nemocen! Jí se pomalu. Potrava se musí řádně pokousat, rozžvýkat a proslinit, aby elegantně sklouzla jícnem. Pamatuji se na pacienta, který se jmenoval Večeřa. Při odpolední svačině mu zaskočil kousek sucharu někde mezi hrtanem a hltanem a na téhle křižovatce dýchacích a polykacích cest si to drobek namířil nesprávným směrem a bylo z toho udušení.“

Sestřička spráskla ruce nad smutnou událostí, o které se na oddělení tehdy vášnivě diskutovalo.

„Víte, nechtěla bych být svědkem dalšího zbytečného udušení. Na mých referencích by se to jistě špatně odrazilo, to už bych těžko vysvětlovala ...“

„Sestřičko, ničeho se nebojte, mám zuby zdravé, že bych jimi mohl okusovat kůru z borovic. Ostatně ten váš gulášek je tak řídký, že by se dal rovnou pít.“ Sestřička souhlasně pokývla svou malinkatou hlavinkou s krátkým střihem, usmála se a odešla.

Pan Rozehnal se podíval se na prázdné talíře, na čistou pokrývku, pocítil příjemné teplo zpod deky a v žaludku mu to příjemně klokotalo. Není to tak zlé, pomyslel si. Ležím v čisté posteli. Sám. Nikdo mě tu nešmíruje ani nevyhání. Noha mi visí na hrazdě, ale mé ruce konečně odpočívají. Nevím, jak dlouho se taková fraktura hojí, ale ať je to co nejdéle. Oknem spatřil první letošní sníh a malinko ho zamrazilo při pomyšlení, že by byl teď na ulici. Měl svou metodu jak se zbavit obtížných myšlenek, a to rychle a tvrdě usnout, což mu nečinilo nikdy žádný problém.

Pan Rozehnal byl probuzen sestrou, která přinesla večeři a nové léky.

„To je venku blázinec,“ řekla sestra a upravila si modrou erární sukni, která ji byla očividně malá.  „Napadl čerstvý sníh a cestou do práce jsem viděla už tři bouračky! To bude zase nával do nemocnic.“ a zamračila se.

„Sestro, nevíte prosím kolikátého dneska je?“ Zeptal se pan Rozehnal.

„Je úterý dvacátého šestého listopadu. Za necelý měsíc máme Vánoce,“ usmála se sestřička, „ale to už budete určitě doma.“

„Pravda, pravda,“ odkašlal si nervózně pan Rozehnal.

„A co vaše rodina? Kdy se přijdou na Vás podívat? Upozorňuji, že návštěvní hodiny jsou pouze od tří do šesti ani o minutu navíc.“ řekla přísně sestřička.

„Manželka mi utekla před třemi lety a syna mám v Americe, zalhal pan Rozehnal. Přece ho nebudu obtěžovat s takovou prkotinou,“ a přitom se zadíval na svou nohu zavěšenou na hrazdě.“

„Tady máte pilulky, které si dáte po každém jídle. Třikráte denně. Máte nedostatek železa, vápníku a hořčíku, které budete potřebovat pro svou rekonvalescenci.“ Pan Rozehnal s lahvičkou zaštěrkal a zadíval se přes sklo na podivné červenočerné kapsle. Sestřička odešla. Na tácku, který páchl po saponátu, měl kuře na kari, chleba a dvě mrkve.

Nejprve se zakousl do pečeného kuřete a pak chroustal mrkev a nakonec do unavených úst vložil dvě pilulky a zalil je vlažným čajem bez chuti. Odfrknul si a usnul.

Zdálo se mu, že hoduje na dvoře císaře Kublajchána ve starověké Číně. Stoly se prohýbaly pod neznámými lahůdkami a pan Rozehnal přemýšlel, co si nabere na porcelánovou misku.

 „Čchin, či Chan?“ otázala se půvabná dívka, která přinesla dvě velké mísy. Jednu modrou a druhou bílou. Byla oblečena do hedvábí se vzorem draka. 

„Dejte mi Chan.“ Odpověděl pan Rozehnal. Na prstech se mu třpytily modré safíry a zelené smaragdy. Když namáčel smaženou krevetu do bílé misky, zazněl v hodovní síni gong a mezi stoly přicházely nádherné tanečnice a usedaly do klínů mocných mužů říše.  

Pan Rozehnal odehnal společnici a pustil se do sporu s čínským generálem o tom, který z chanátů království má lepší koně. Koně byly páteří vojska a tak byl spor důležitý.

„Koně z oblasti Jüan mají ohromnou výdrž,“ vyhrkl generál, zatímco mu mastnota stékala po vousech. „Takový kůň nepadne někde u cesty. Voják se může na koně z Jüan spolehnout!“

„To je právě ono!“ Skočil do generálové řeči pan Rozehnal a nabral si další krevetu. „Koně z Jüan mají výdrž, ale nemají rychlost! Vojsko se nedostane do pořádného trysku a ten trysk potřebujeme, ten je důležitý! V takové rychlosti nemá voják čas na nic jiného než na boj a neměl by se rozptylovat poklidnou jízdou a skládat třeba básně. Nejlepší jsou koně ze středu říše. Jsou rychlí jako vítr.“

Generál s důstojným břichem v uniformě císařského vojska vytáhl edikt s císařskou pečetí a zamával s ním před očima pana Rozehnala. „Tady se můžete podívat! Vše je již rozhodnuto! Nakoupíme koně z Jüan.“

„Pane Rozehnale, pane Rozehnale,“ zaznělo z dálky. Pan Rozehnal oblečen do jemného brokátu, oděvu příslušníka císařského dvora se zamyslel. „To jméno jsem už někde slyšel ...“ pak se mu v obličeji rozlil údiv. Ze výšky se k němu skláněl anděl a pak v ostrém světle zářivek spatřil sestru. „Přišla jsem vám dát injekci antibiotik. Taková infekce by mohla zranění jen zkomplikovat.“ Než to dořekla, pocítil  pan Rozehnal ostrý vpich do zadnice, zatímco ještě vnímal chuť smažené krevety. Bylo šest ráno a o dalším spaní nemohlo být ani řeči.

„V devět máte vizitu a zítra vás odvezeme z izolace na oddělení.“ Řekla sestřička a odběhla z pokoje. Patrně už sloužila přesčas a spěchala domů.

Na ulici jedl pan Rozehnal většinou bílé rohlíky, konzervy, cibuli, česnek, vepřové sádlo, různé paštiky a nátěrky, ale také odřezky, které nacházel v oddíle zeleniny a ovoce k rozebrání zadarmo. Ale nejraději měl konzervy s nápisem: Bravčové mäsko vo vlastnej šťave, do kterých si sypal nakrájenou cibuli, česnek a pažitku.

Nikdy nevybíral popelnice a nešmátral v jejich útrobách. Ale kolega Macák byl jiného ražení. Byl na ulici už od svých jinošských let a vypadal jako dobrodruh v období zlaté horečky na Klondiku. Chlubil se jaké poklady nalezl v popelnici. Hedvábný polštářek, hru člověče nezlob se bez hrací kostky (kostku našel v jiné popelnici) rozbitý mobil, pánev, záclony, kolečkovou brusli (směnil ji za rybí konzervu) dokonce z popelnice vytáhl i koňské sedlo. Tehdy sháněl taky koně, ale sedlo skončilo v křoví s prázdnou láhví rumu a už jej nikdy nenašel.

Pan Rozehnal i přes Macákovy úspěchy podotknul, že i kdyby leželo v popelnici pečené vepřové koleno, tak by si pro něj nešáhl.

V devět hodin přišel doktor s celou svou suitou; celkem pět postav v bílých pláštích, s brýlemi na očích nebo náprsních kapsách plášťů. Přišli se podívat a zhodnotit jeho zdravotní stav. Ten se zdál být podle výrazů tváří pozoruhodně optimistický.

„Ano, pánové tak to máme ujasněno,“ promluvil nejtlustší z nich a podával papíry v černých deskách zpět sestře. “Pacient se může převést z izolace na nemocniční oddělení číslo 3.“ Pan doktor se usmál a všechny postavy odešly z pokoje.

Ještě téhož dne byl pan Rozehnal přesunut i s postelí na nové oddělení. Dveře se otevřely a do pokoje č. 7 vplula bílá noha na hrazdě i s postelí a nemocničním zřízencem. Pan Rozehnal byl zaparkován vedle postele pana Drozda, který byl tak pokryt obvazem, že mu vyčuhovala pouze hlava. Celkem bylo na pokoji pět pacientů s různými frakturami středně i těžšího kalibru. Pan Rozehnal měl ten těžší, zatímco pan Dohnal, který ležel pod jediným oknem v pokoji, byl již skoro vyléčen a chystal se domů.

Pan Rozehnal se všem představil, ale narazil na zašklebené výrazy, které nerady viděly, že se něco mění k horšímu. Už tak vydýchaný vzduch se musel krájet o jednoho pacienta navíc. Když se atmosféra uvolnila, diskutoval pan Rozehnal s Drozdem o tom, jaký vliv má tvrdost chleba na tvorbu plísně.... a mezitím do pokoje vstoupil starší pán v pěkném obleku a ptal se:

„Dobrý den pánové, kdo z vás je Luděk Rozehnal?“ Bolek, který ležel se zlomeným krčkem, ukázal na postel naproti sobě. Pán, který vstoupil do pokoje, se jmenoval Révai a byl to bohatý velkoobchodník s vínem, které ve značných objemech rozvážel do obchodních řetězců. Byl to on, kdo srazil v onen osudný okamžik sportovním autem pana Rozehnala. Nejprve si vyhledal na internetu informace, aby zjistil, jak velké mu hrozí nepříjemnosti a zjistil, že nejsou malé. Pro jistotu si ještě vše ověřil u svého podnikového právníka, který jeho obavy potvrdil; hrozilo zde akutní nebezpečí žaloby ze strany poškozeného.

Později zjišťoval na úřadech, kdo se skrývá pod jménem Luděk Rozehnal, a když se dozvěděl vše, co potřeboval vědět, vstoupil do nemocničního pokoje č. 7 a dal panu Rozehnalovi nabídku, o které se říká, že se neodmítá. Rovných dvacet čtyři tisíc korun českých v hotovosti a věděl, že tyto peníze znamenají pro něj celé jmění. Kdyby mu dal více (a on mohl) byly by s tím jenom nepříjemnosti. Pan Rozehnal by si mohl myslet, že za tím je kdo ví co anebo by ztropil nějakou výtržnost v hospodě. Zkrátka, těch dvacet čtyři tisíc korun bylo tak akorát. A bylo. Oči pana Rozehnala se rozzářily a nachystané papíry, které mu obratně vsunul obchodník pod nos, podepsal.

Přinesl sebou ještě krabici se šestici láhví argentinského vína z oblasti Mendoza, kterou po krátké ukázce vsunul nenápadně pod postel a nakonec ještě přidal malou knížečku „průvodce jihoamerickými vinicemi,“ kterou obřadně položil na stolek a pak už odešel, ponechávajíce pana Rozehnala svému osudu. Ten, dívajíce se z okna na padající sníh, si pomyslel, že se mu budou ty peníze setsakramensky hodit. Jak dlouho může ještě žít, venku, na ulici, bez pomoci, bez přátel, ve vyhnanství, v tom neustálém boji o každičkou skývu chleba a trocha toho tepla. Deset let? Ne to by nevydržel, pět maximálně šest let prolétlo mu hlavou a pak zvolal. „Tak pánové, dneska slavíme, kdo otevře první lahvinku?“

Tímto nápadem příjemně překvapil všechny přítomné na pokoji a téměř vyléčený pan Dohnal hbitě seskočil z postele a otevřel bez milosti láhev s nápisem Piedra Negra, Melbec - Gran Reserva, zatímco pan Rozehnal předčítal z lesklé brožury text na křídovém papíře.

„Piedra Negra, Melbec – Grand Reserva, intenzívní a velmi kořeněný buket, bohatý na vanilku, plné na patře; překvapivě delikátní, lehce sametové a hebké po počátečním hořkém vstupu se silnou chuti po okrajích na jazyku.“ Atmosféra argentinských plání se rozlévala po pokoji č. 7. „Tato vlajková loď od Bodega“ pokračoval pan Rozehnal „byla pojmenována podle velmi tmavé půdy v podhůří And zvané Piedra Negra (černý kámen)“ a mezitím nalil pan Dohnal všem členům pokoje s obratností číšníka  hotelu La Reserve Paris do přistavených sklenic rubínovou barvu s patinou Patagonie.

Pan Rozehnal pozvednul tu svou a pravil: „Pijme víno, dokud žijem, po smrti se nenapijem,“ načeš sklenici vypil do dna.

„Dokud jsme, smrt není, až přijde, my už tu nebudeme,“ ozvalo se ze středu pokoje, kde ležel profesor historie, pan Hloubal.

„To je šmakovačka, nečuň a otevři ťam další flašu“ ozvalo se z levého rohu. Byl to starý pán Lezner z Dolní Lhoty, který se zranil při vystupování z autobusu. Tehdy byl na cestě pro zubní protézu, a když vystupoval z autobusu, spadl a roztříštil si pánev o beton. Připravené zuby čekají na vyzvednutí u pana MUDr. Zoubka, uschované v ochranné atmosféře.

Otevřela se druhá, potom třetí a čtvrtá láhev s lahodným mokem z podhůří majestátních And a osazenstvo pokoje č. 7 se dostávalo do velmi přátelské a vřelé atmosféry; asi takové, jaká přebývá ve strunách potulného hráče z Rio Grande.

Pan Bolek si odkašlal a pravil. „Byl jsem v poslední době hodně trudnomyslný a podléhal depresi. Děkují vám všem drazí přátelé, že jste mi rozehřáli srdéčko, tak ztrápené, a které se znovu nadechlo a chce se mu opět žít.“ A pak do sebe vyklopil již pošesté rubínový obsah sklenice.            

„Buenos Aires, Sierra Misionera, Iguazú, Tierra roja, Yerba Maté, Nasua nasua,“ provolával prof. Hloubal, vzpomínajíce na místa spojená s Argentinou, ve které nikdy nebyl, ale trochu o ni něco načetl.

„Torres del Paine, Puntas Arenas, Copacabana, Tequila,  Isla Mujeres, Machu Picchu, Quito, La Paz …., rozšiřoval pan Drozd (křížovkář amatér) okruh velkoryse na celou Latinskou Ameriku, zahrnujíce místa v Chile, Brazílii, Mexiku, Ekvádoru a Peru, ve kterých také nikdy nebyl. Nakonec přidal ještě Circus Maximus a Hadriánův palác a něco v tom smyslu, že zlatý věk lidstva se již konal a nám přeživším, zbyly jen drobty od snědeného stolu. Ale to už to prof. Hloubal, nevydržel a skočil mu do řeči.

„Jakýpak zlatý věk! V oslavovaném Římu se tlačilo přes 800.000 obyvatel. Většinou to byli otroci živořících ve špíně, výkalech a strachu. Kam oko odhlédlo, všude se rozlévalo bezpráví, násilí a rachot zbraní. Opravdoví vládci starověkého Říma byly krutost a hamižnost. Kdo smýšlí o starověkém Římu jako o zlatém věku, je člověk s násilnou povahou, krutými a panovačnými sklony.“ Zakončil plamennou řeč prof. Hloubal, a sám se sebou spokojen napil se vína s pocitem, že mýtus zlatého věku dostatečně vyvrátil.

Já zřejmě nezapadám do žádného ze zlatých věků, pomyslel si v duchu pan Rozehnal, do kterého se kružnice času zařezávaly čím dál hlouběji,  bez naděje na lepší život. Představa patnácti let dalšího života se stávala těžkým křížem, temným stínem (odhad odvozoval od průměrného věku dožití v České republice).

Na druhou stranu byl život pro pana Rozehnala svátost, na ten by si nikdy nešáhl. Volil by raději odejít z tohoto slzavého údolí, cestou přirozenou, prostřednictvím nemoci. Metastáza jater, byla jediná, o které věděl, že by na ni měl; pak tu byly nemoci způsobené bodavým hmyzem, jako malárie, žlutá zimnice, spavá nemoc, horečka dengue (známa též pod názvem horečka lámající kosti). Bohužel havěť, která by mu to způsobila, se v české kotlině nevyskytuje. Možná tak být zakousnut zmijí, ale hadů se bál, a tak dramatické ukončení své existence si nepřál.  

„Co bůh?“ Ozvalo se od okna. „Je či není?“

„Podle Východu je bůh všude a ve všem, podle Západu je pouze jeden nebo žádný. Vyberte si.“ Pravil prof. Hloubal a pokračoval. „Osobně jsem se s ním nesetkal, nemůžu tedy jeho existenci ani potvrdit, ale nebudu vám ho ani vyvracet“.

„Kdybych Já potkal boha,“ ozval se pan Rozehnal „tak bych mu ten tiket vrátil. Kdo si planetu Zemi vymyslel, musel jistě mnoho trpět.“

„Ježišmárja, a to jako ten bůh néní“ otázal se starý Lezner z hrůzou v očích.

„Je tolik bohů, kolik je lidí, každý má toho svého,“ uklidňoval ho pan Drozd. „Ale raději než o bohu, pojďme se bavit o něčem konkrétnějším, o něčem na co si můžeme sáhnout, třeba o životě.“

„Tak to já jsem vám znal jednoho chlapa, byl to podivín, ale namouduši dobračisko a bývalý atlet.“ Vyprávěl Bolek. „Před svým domem vyhloubil příkop, takový ten středověký hradní typ a napustil do něj vodu. Ke dveřím vedla jen úzká kladina. Byl to dřevěný hranol, široký jen deset centimetrů, tak jako na opravdovém gymnastickém sportovišti.

Moc návštěv k němu nechodilo. Tímto způsobem chtěl vyzrát nad svou závislostí na alkoholu. Do pěti piv se ještě bravurně přes lávku přešel, ale od deseti a více, neměl šanci a padal do vody a drápal se blátivým příkopem ke dveřím.

Pan Sokolář měl ruce jako lidoop a když měl dobrou náladu, skočil  na kladinu a předváděl kroucené, švihové a akrobatické obraty, přemety a salta s letovými doplňky a veletoče. Vše ukončoval spanilým seskokem do podřepu. „Úžasné!“ Jásali kolemjdoucí a vhazovali mince do hradního příkopu. Pan Sokolář říkával v hospodě, že až bude v důchodu tak ten příkop vypustí a všechny ty mince vybere a že jich bude možná více než ve vatikánské kašně.

„Podobné zařízení měl 500 let před Kristem Suhin-mi-shon, mnich kláštera patero dveří.“ Ozval se prof. Hloubal. „Do kláštera se vstupovalo jen na laně nataženém nad propastí. O jeho učení, se nezachovalo nic;  zbylo pouze pár fragmentů nalezených při vykopávkách na dně propasti. Jinak celé jeho učení skončilo v propadlišti dějin. Ale prý to byl mudrc znamenité inteligence a pevných zásad, ale žáků moc neměl.“

Zatímco osazenstvo pokoje č. 7 pomalu a beze spěchu dopíjelo poslední láhev Medoc - Grand Reserva, vstoupila do pokoje sestřička s léky a nestačila se divit. Na postelích se smáli pacienti a drolila se jim při tom sádra.

„Pánové, tady nejste ve vinárně, tady se musí zachovávat klid a pořádek!“ Pravila ostrým tónem. O šesti prázdných láhvích, které byly vloženy do papírové krabice, a zasunuty pod postel neměla žádného tušení. Rozdala tobolky naplněné medicínou, píchla nějakou tu injekci a z pokoje se vytratila. Bylo už pozdě večer a všichni pacienti pokoje č. 7 nakonec usnuli spánkem hlubokým a pro tělo blahodárným.

Panu Rozehnalovi se zdál sen, ve kterém byl členem malé vědecké výpravy do nitra Nigeru. V ruce držel mačetu a na hlavě měl přilbu, jakou nosíval na svých výpravách v Africe cestovatel Emil Holub. Nad hlavou pětičlenné družiny kroužili moskyti a bodali je.  Výprava si klestila cestu do nitra neznámé země vpřed, krok za kokem, když tu najednou byli obklíčeni divochy. Hrozivě vrčeli, kouleli očima a mávali oštěpy. Nemělo cenu vzdorovat. Byli odvlečeni do vesnice, která vypadala jako edukativní skanzen o životě člověka z doby kamenné. Každého člena výpravy vhodily do zavěšeného lýkového koše. Houpali se tam jako kanárci v kleci. Bez bidélka. 

Náčelník kmene byl stižen gigantickou tasemnicí, která byla přisátá na střevní stěně. Jeho věčně nafouklé břicho kňouralo od hladu. A malí, hluční a vyhublí černoušci, pobíhali kolem ve smečkách a nenechávali nikoho na pochybách, že život v této vesnici není snadný a že se zde bojuje o každý žvanec.

Do tří dnů byli všichni členové výpravy snězeni, a v lýkovém koši zbýval jen pan Rozehnal.

„Dobré jitro,“ pozdravil plešatý lidožrout pana Rozehnala a zeptal se: „Jak se jmenujete?“ Pan Rozehnal zavětřil záchranu, ale pro jistotu se zeptal. „A není to jedno, jak se jmenuji, beztoho mne stejně sníte ne? Tak jako jste snědli všechny mé kolegy.“

„Himlhergot! To je přece jasné jak cvoky na kožených botách, že jo!  Ale potřebuji něco napsat na jídelní lístek a nechci si vymýšlet.“ vyprskl divoch.

„Jaké bylo včerejší menu?“ otázal se pan Rozehnal.

„Dr. Svěcený Jaroslav, biolog a cestovatel, 56 let nezadán, propadlý beznadějně vědě a příležitostný kněz. Ostatně byl hodně tuhý, museli jsme ho dost podusit.“ Řekl kanibal a pozorovat spodní partie pana Rozehnala.

„Na jídelní lístek napište: pan Rozehnal, narozen za dramatických okolností v rodině svobodného templáře v malebné vesničce  Saint-Quay-Portrieux na pobřeží kanálu La Manche, v Bretani. Gastronom tělem i duší, toho času šéfkuchař hotelu Le Rouzerovair v Paříži  a nositel dvou michelinských hvězd. Maso zásadně nedusit. Máte česnek?“

„Máme.“ Oblíznul se domorodec.  

„Tak ho tam dejte tři paličky a zasypte to všechno majoránkou. Pozor! Koření se nesmí stát záplatou. Máte olivový olej? No tak, máte ten olej?“ 

Pan Rozehnal se probudil a smrti v kotli se již nedočkal. Ucítil vůni rozvařeného párku s kouskem vejce a krajícem chleba. Snídani přivezla pacientům na vozíčku, dlouhonohá sestřička.

Uběhl den, dva a poté třetí, každý z nich stejný jako byly ty předchozí, ale to už to pan Rozehnal nevydržel a hledal v lesklé brožuře, jaká vína by si u pana Réviho objednal. Jeho adresu nalezl na smlouvě o vyrovnání. Předal kolegu Dohnalovi seznam vín, která chtěl koupit: Šest láhví Puro Corte D´Oro Malbec-Cabernet s výraznou vůní a jemnými tóny bobulového ovoce a koření. Čtyři láhve Amancaya Grand Reserva se svěží a ovocnou vůní doprovázenou jemnými tóny povidel a čokolády. Osm láhví  Corbec Appassimento Rosso di Argentina s bohatou a komplexní vůní citrusového ovoce, včelích pláství a rozinek, víno to s pevnou kostrou a dobrou tříslovinou.

Pan Révai, byl překvapen a zároveň polichocen a objednané zboží mu neprodleně zaslal na Dohnalovu adresu, a to za velkoobchodní cenu; celkem osmnáct lahví za 8.656 korun českých, tedy za částku o malinko překračující měsíční výši důchodu pána, který si vína objednával.

Pan Dohnal všechny bachraté láhve kolébající se ve dřevěných bedýnkách propašoval přes své příbuzné na pokoj. Vínového večera se ale nedočkal, neboť byl záhy propuštěn do domácího ošetřování. Marně žádal o jeden den v nemocnici navíc. Na jeho místo se vtlačil pan Roztoč s poraněním zkřížených vazů. Pracoval jako ekonom ve společnosti Vítkovice Cylinders a byl také vášnivým šachistou.

„Kdo si dá se mnou šachovou partičku?“ Ptal se pan Roztoč hned, jakmile si vybalil věci. Bolek, kterému se zranění zlepšilo a místo nepohodlné sádry dostal pružnou bandáž, si přisednul a počal stavět figury.

„Bílé nebo Černé?“ Ptal se pana Roztoče.

„Bílé.“

Pan Rozehnal mezitím listoval v TV magazínu a podivoval se nad tím, kolik programů existuje.  Televize na pokoji nebyla a tak s nudným výrazem ve tváři usnul i s programem na břichu. 

„K tabuli, Rozehnal!“ Zařvala učitelka, když viděla, jak si čte. Na klíně měl pan Rozehnal rozečtenou knihu o vynalézavosti a umění hry šachové od Lópeze de Segury. „Pane Rozehnale!“ Doléhal na něj řev podrážděné tygřice za dřevěným stolem, která nervózně ťukala perem o stůl nad otevřenou třídní knihou. Na velkém stole před tabulí byly rozestavěné šachové figury v rozvinuté fázi partie, zahájené španělskou hrou.

 „No konečně!“ Řekla učitelka. „Pane Rozehnale, skončili jsme výměnou pěšců c4 za g5, mohl byste mi povědět, jak hodláte naložit s černým koněm na e3, který se dostal do nepříjemné situace?“

„Nechat být.“ Pravil pan Rozehnal. „Obětovat ho. Získáme za něj možná pěšce, možná střelce, ale hlavně si udržíme na bojišti tlak. Teď bych rád udělal velkou rošádu; Ke8-c8 a Va8-d8.“ 

„Hmm, zajímavé, a co hrozící vidle od střelce?“

„To je svízelná, přímo patová situace!“ Zvolal pan Rozehnal. „Obětuji věž, čert aby hru vzal!“

„A máme to tady – krásny mat,“ zvolal pan Roztoč, pokládajíce s láskou svého bílého pěšce na d6.

Rozehnal otevřel oči a byl rád, že si nemusí lámat hlavu nad hrozícím matem.

„Dáme si ještě partičku?“ otázal se Roztoč pana Bolka.

„Raději ne, jako bych vám podával bič, kterým mě zase švihnete přes záda. Půjdu si číst.“ Domluvil Bolek a odbelhal se do své postele jako spráskaný pes.

Bylo už pozdě večer a pan Rozehnal otevíral láhev vína Puro Corte D´Oro Malbec-Cabernet; s výraznou vůní a jemnými tóny bobulového ovoce a požádal pana Bolka, aby rozlil také sobě a utopit tak svou trudnomyslnost a samozřejmě také všem ostatním na pokoji.

Pan Roztoč se znalecky podíval na etiketu a pravil. „ Šmankote, takové víno!“ A přátelsky kynul svou velkou hlavou k panu Rozehnalovi a pokračoval:

„Výtečné! Lahodné a delikátní na patře. Nádhera! Tady zákon o mezním užitku prostě nemůže fungovat.“

„Jaký zákon, prosím?“ Ozval se profesor Hloubal. „O takovém jsem jakživ neslyšel...“

 „Mám ještě sedmnáct láhví.“ Prohodil pan Rozehnal a přerušil úvahu profesora.

Uši všech členů pokoje č. 7 radostně zašvihaly. Viva! Dolce vita! Ať žijem, dokud se neupijem! Padala láhev za lahví, padaly večery do bouřlivých vod Iguazú. Byly dny, kdy víno došlo, aby bylo opět vzkříšeno. Avšak zákon o zlaté žíle, která ubývá úměrně tempu těžby, byl neúprosný a mocný. Z peněz od obchodníka Révaiho zbylo panu Rozehnalovi pouhopouhých dvě stě korun a ty nestačili ani na jedinou láhev z lesklého katalogu. Ale to už začínal duben a vyléčený pan Rozehnal, se chystal opustit nemocnici „do domácího léčení.“

Je třeba ještě říci, že se pacienti po celé ty dlouhé měsíce co ležel pan Rozehnal na pokoji č. 7, záhadně uzdravovali, všichni a bez výjimky a to mnohem dříve, než by se dalo očekávat podle standartního průběhu hojení ran a zlomenin. Zranění se hojila až překvapivě dobře a rychle; ta těžká se přesouvala do kategorie těch lehčích, ta lehčí do oblasti zcela vyhojených. Vlastníci zacelených ran s novými jizvami odcházeli spokojeně do svých domovů. Co bylo toho všeho příčinou si doktoři hlavu nelámali.  Nebyli to žádní vědci; za to neměli příplatky. Pod heslem „pokud něco funguje tak se v tom nešťourej,“ nechali věc být.  Kdyby se v tom přece jen šťourali, možná by zjistili že, na vině bylo víno z podhůří argentinských skal a možná že těch faktorů bylo více, ale toho se už nikdo nedopátrá.

Ten den, kdy pan Rozehnal opouštěl nemocnici, zbýval ze staré gardy jen pan Drozd, který ho doprovodil až k bráně a přátelsky mu pokyvoval. Na nohou měl pan Rozehnal zánovní trekovou obuv, v igelitové tašce několik triček, spodní prádlo, ponožky, ale také svetr, multifunkční nůž, žlutou deku a žabky. Vše si koupil na svých potulkách v nemocničním areálu. Do nadcházejících dnů byl vybaven lépe než před svou automobilovou nehodou. Sice ještě pokulhával, ale říkal si, že i to se spraví. Zima byla pryč a sluníčko příjemně svítilo a hřálo do obličeje.

Odcházel, ale už věděl co je to žlutá zimnice, kde roste sekvojovec obrovský, čím se živí domorodci v Beninu, kdo byl Miguel López de Legazpi, jak se vyrábí kobaltová žluť, proč nemohl prodal Vincent von Gogh jediný obraz, co je to zákon o mezním užitku, že velikost věků, by se měla měřit velikostí lidí, kteří v něm žijí a ne výškou budov, ve kterých lidé pracují, že slovo senát je odvozeno od latinského senex (stařec), že slovo proletariát pochází od slova proles (děti), neboť ty byly jediným majetkem nejchudších obyvatel a že původ slova peníze je odvozen od dobytka.

Pan Rozehnal byl v plné formě a nechtělo se mu umírat. Jeho první cesta vedla na poštu pro čtyři důchody. Za prosinec, leden, únor a březen. Pak si to namířil do Komenského parku, kde se hodlal ubytovat ve svém oblíbeném křovisku.  Cestou si koupil krabicové víno, krabičku cigaret, konzervu s fazolemi a tři rohlíky.

Večer obřadně otevíral krabicové víno, ze kterého se nelinula vůně dalekých krajin nýbrž, závan chemického závodu. Přece jenom se napil, aby zjistil, že se tento kříženec chemikálií, červené barvy a trocha vína nejhorší jakosti nedá pít. Pocítil bolest v jícnu, krabici s vínem odložil mezi větve, ulehl na deku a zapálil si cigaretu. Hvězdy na nebi zářily s neobvyklou intenzitou. Byl duben, kdy vzduch je čirý jak ledové jezero; na nebi se rozlévala krása, která se ani na houslích zahrát nedá. Vítr ustal, ptáci přestali štěbetat a cigaretový kouř stoupal zvolna vzhůru, bez jakéhokoliv úsilí a záměru. Bylo slyšet kočku, která se snažila jazykem dostat k poslední fazoli na dně prázdné konzervy.

Modrá planeta, na které ležel bezdomovec, se točila a vibrovala. Bez emocí, bez předsudků, bez záměru, tvarována pouze svou přirozeností. Rychlostí třiceti kilometrů za sekundu proti směru pohybu hodinových ručiček si to uháněl pan Rozehnal v elipse kolem Slunce usazen na jednom z ramen Mléčné dráhy…

Schoulen v křovisku snil o ovcích, o trávě, o vinicích, o šumění oceánu, o kobaltově modrých vodopádech Iguazú, o vůni sušeného ovoce a sladkého koření o chuti silné na jazyku a sladké na patře.