Umění jako pátý rozměr

Proč visí na stěnách světových galerií podivné obrazy, při jejichž tvorbě se sice spotřebovalo kýbly barev; bylo použito stovek odstínů, ale přesto a možná právě proto nevyjadřují žádnou myšlenku.

Co je to umění? Toto je umění a tamto v žádném případě není! Kdo o tom rozhoduje? Kde se nalézá ta pomyslná čára oddělující brak od mistrovského kousku?
Mnohdy je člověku špatně z toho co vidí v obrazárnách, v galeriích a na různých výstavách. Mnohá „díla“ doslova křičí svými výměšky na kolemjdoucí; jsou cítit depresí, nízkým libidem a vůbec nechutí k životu.  Z čeho se tedy opravdové umění rodí? Odkud se bere? Co mu dává areolu nezpochybnitelné pravdivosti, která odlišuje špatné umění, v lepším případě dekorativní objekty od opravdu uměleckých děl?

O špatném nebo dobrém umění, si každý z nás dovede udělat obrázek. Ale co je opravdu Umění? Opravdové Umění v PSS (pravém slova smyslu), by mělo otevírat bránu do dalšího, ze čtyř známých rozměrů. První tři rozměry jsou tak jasné, že je můžeme přeskočit, a zastavit se tak u čtvrtého. Umění s velkým U se nemění v čase. Nepodléhá módě, nedeformuje se pod různými stanovisky, vyzařuje nadčasovost a moudrost. 

Pátý rozměr  přesahuje všechny předešlé. Napadá mne slovo Mystika. Čirá radost, extáze, opojení životem samým, jeho záhadou, jeho mystičností. Takovýto rozměr  dostává člověka přímo do meditativního stavu. Pokud tedy stojíte před obrazem, sochou, architektonickým "skvostem" apod., důležité je pozorovat svou vlastní vnitřní náladu. Roste-li pocit tajemství, mystiky a lásky, můžeme hovořit o Uměleckém díle. Pokud narůstají pocity agrese, úzkosti, velikášství či rozpačitosti, je potřeba takovýto objekt opustit. Dílo totiž přesně odráží nálady člověka, který jej vytvořil. Je zrcadlem jeho vnitřního vesmíru, který nemusí být vždy poetický. Existuje spousta vnitřních světů, napěchovány úzkostí a zlobou.

Ve velmi dávných dobách existovali pouze dobří nebo špatní řemeslníci. Buďto vykonával řemeslník svou práci (ať již šlo o tesání do kamene, stavbu ohniště nebo malbu) dobře, průměrně nebo špatně.  Až s postupem doby se vyklubal pojmem umělec, který dělá umění, a které vychází od slova UMĚT, a to zase od slova UM. Když chtěli starověcí Řekové, kteří jsou pokládání za mistry v tvorbě Umění poctít atleta, který vyhrál, vytvořili jedinou sochu, která umně vystihovala jeho triumf.

Proč je tak málo opravdových Umělců, kteří by dovedli umně vyjádřit několika tahy štětcem myšlenku? Proč jsou velebeni a glorifikování umělci, kteří spotřebovávají doslova kýbly barev a stovky odstínů, a jejichž dílo, které nakonec nevyjádří žádnou z myšlenek, visí na stěnách světových galerií. 

Dnešní člověk je doslova napěchován marketingovým mixem předsudků, které jeho vnímání deformují; dochází zde k určitému (před)pohledu na to jak se máme na umělecká díla dívat, z jakého hlediska je máme posuzovat. Tento cílený odklon od zdravého selského vnímaní, umožňuje prodávat braky „po tuctech“.

Ano, Umění stále existuje, je naživu. Ale o tom, co je to Umění, už rozhodují mediální korporace a „vyšší zájmy“.