Psychologie rosného bodu

Když je situace zahuštěna výpary, nudou, špatnou náladou; kdy celá atmosféra kondenzuje, kdy se láme chléb; odděluje zrno od plev; kdy odpadávají masky z obličejů, ve kterých se dusí; až tehdy zaznívá výkřik opravdového člověka.

Je nutno rozkymácet srdce člověka, aby začalo opět bít a probudit v něm tak opravdový život. Ukončit jeho lepkavou letargii.

Zdánlivě není rozdíl mezi člověkem a člověkem. Jejich kyvadla jsou ve stejné a neměnné pozici. Dosud je v nich život, a proto obě ještě nepatrně rezonují.

Jeden se ovšem nikdy pořádně nekymácel ze strany na stranu, nezažil a neprožil ten příval energie, které se musel chtě nechtě zbavit. Prožil něco, čemu se říká život. Ten druhý nikdy nevybočil ze svých malých nutností a zavedených zvyklostí. Jeho zvon nikdy nebil do krajiny, nebylo ho nikde slyšet. Jen tiše spoutaný svými zvyky a odstavený na druhé koleji dožívá svůj život.

U obou je kyvadlo ve stejné poloze. Tiše rezonují a  každá další vlnka je menší a menší. Jeden vědomě odchází ze světa s pocitem uspokojení a nežádá více. Druhý těžce nese toto loučení, neboť vlastně pořádně ještě ani nežil a nepoznal tak co je opravdový život; pomalu stírá orosené čelo, protože Rozum neví nic o cestě srdce.