Setkání s Malým princem

Byl jsem právě na průzkumu neznámého objektu, který vykazoval stopy života; na planetce Ozzozorba v mlhovině Trifid, souhvězdí Střelce; v místě, kde se Čas snoubí s Prostorem, kde se rodí nové hvězdy.

Už dobrou minutu jsem pozoroval úkaz ze vzdálenosti šesti metrů. Bylo to nádherné místo. Jedna hvězda na planetce vycházela a druhá zapadala zároveň. Objekt, na který jsem se díval, byla růže se čtyřmi trny. 

"Že ji neublížíš?"

Ozvala se dětská postava, která se vynořila z mlhoviny a na jejíž hlavě si s vlásky barvy východu slunce, jemnými jako indické hedvábí, pohrával svěží hvězdný vánek. Malý princ se na mne díval svýma smutnýma očima tak otevřeně, bez zábran, doslova na mne visel svou celičkou bytostí; tak, jak to dovedou pouze děti a zamilovaní lidé.

"Neublížím.", odpověděl jsem.

"Čekám tady na Antoinea", promluvil Malý princ zvonivým hláskem, ještě dříve, než jsem se ho stačil na cokoliv zeptat.

"Ale ten je už mrtev", namítnul jsem. "Zřítil se přece se svým letadlem do moře; jeho tělo se sice nikdy nenašlo …"

Přerušil mne zvonivý smích, jako když se o sebe třou malinkaté vápencové skořápky rozechvěné jarním větrem.

"Pojďme si hrát!", navrhoval Malý princ.

"Nemám pokdy, musím se vrátit na svou mateřskou loď. A vůbec, pozdravuj ode mne Antoinea a vyřiď mu, že jsme na něj, my lidé, nezapomněli!"

"Vy dospělí z planety Země pořád někam spěcháte. Povíš mi příběh z planety Země, než odletíš?" Otázal se modrý tvoreček ve slušivém kabátku.

„Byla kdysi jedna řeka“, započal jsem vyprávění „která oddělovala dva břehy. Řeka nebyla ani malá ani velká ani důležitá ani bez vlivu. V průběhu života řeky, už proteklo mnoho vod. Břeh s druhým břehem naříkají společně nad nepříznivým osudem. Mohou si sice povídat, ale nemůžou se nikdy setkat.

Od nepaměti je vždycky odděloval tok řeky. Záviděly ptákům, kteří přelétávali z břehu na břeh s lehkosti větru, aby poté zmizeli kamsi za horizontem. Vzájemně si posílaly vzkazy po hřbetech vln, ale ty nemohly nahradit společné setkání; vzájemné obejmutí.

Kdyby alespoň člověk postavil most, ale tahle řeka a toto místo nebyly dost důležité a jen málokdo k ní přišel, aby vypral prádlo nebo se okoupal.

Tak plynul rok po roce, až jednou přišlo období velkého sucha. Řeka ztrácela na síle a pomalu se zmenšovala a jednoho dne přestala téci a těch pár kaluží co v ní zbývalo, se vypařilo.

Břehy oněměly úžasem a uvědomily si, že nebyly nikdy opravdu od sebe odděleny, že jsou stvořeny z jednoho kusu země; to jen řeka, která si tudy razila cestu, je zdánlivě od sebe oddělila.

Po vydatných deštích, kdy se řeka nadechla k novému růstu a životu si už břehy nikdy nemyslely, že jsou od sebe oddělené. Už věděly, že jsou spojeny mnohem něčím silnějším a trvalejším než je most. Od té doby držely řeku mezi sebou jako klenot, který jim dává smysl.

I Malý princ je s Antoinem spojen. Bez něho, bys nemohl existovat a on bez tebe by nikdy nemohl vyrůst.

„Nakreslíš mi něco, než odletíš?" Opřely se do mne dvě dětské oči. Půjčil jsem si kord a do hvězdného prachu jemnějšího než rozdrcený jíl jsem nakreslil obrys láhve s korkovou zátkou; tak nejlépe, jak jsem jen dovedl.

"V této láhvi je uvězněn mocný duch. Pokud ho pustíš na svobodu, splní ti jakékoliv přání."

Smutné oči Malého prince se rozzářily a mně to připadalo, jakoby se nadechoval celý Vesmír.

„Ale teď už musím běžet! Nemám totiž dost vzduchu!“

„Přiletíš se někdy podívat na Malého prince?“

„Vrátím se“ slíbil jsem a nastartoval raketu;  Malý princ se započal zmenšovat, i celá planetka Ozzozorba mizela a z mlhoviny Trifid, kde se snoubí  Čas s Prostorem, kde se rodí nové hvězdy, zůstala jenom tečka.