Anatomie fotbalového gólu

Všichni čekají jen na to jediné, a to vítězství svého vyvoleného týmu. Tomu druhému nepřejí nic než porážku. 

Někomu stačí prostá výhra s rozdílem jediného gólu, jiný prahne po rozdílu několika branek, a tím dosáhnout neskonalé potupy protivníka. Zašlapat, rozdrtit, vyhrát na celé čáře je přáním většiny.

Vyvolený tým se v drtivé většině případů nachází vždy v bydlišti fanouška nebo jeho blízkého okolí. Pokud se tedy například někdo narodil v Ostravě a stal se postupem svého života fanouškem fotbalu, mohu říci téměř s jistotou, že jeho oblíbený a „vyvolený“ tým bude Baník Ostrava. Pokud je dobrých mužstev v jednom městě více, fanoušek si vždy vybírá právě a jen mezi nimi. Nutno přiznat, že výběr je velmi teritoriální a nezakládá se na nějakém jiném a rozumnějším fundamentu.

Pokud jde o mezinárodní zápas, pak se hranice mezi jednotlivými městy bortí a nastupuje tým, který reprezentuje všechny kluby ve státě. V tomto okamžiku se fanoušci, kteří se opravdu rádi nemají, jaksi stmelí a fandí všichni jednomu týmu. Jejich teritorium se jaksi rozšiřuje a s ním i jejich obzory. S vážnou tváři a velkou zodpovědností sledují mezinárodní zápas. Hrdě říkají „tady kluci bojují za celý stát, za nás za všechny!“ Běda tomu, kdo by jím chtěl něco namítat. 

A o co tedy v celé té hře jde?

Všichni, do jediného fandy pozorují mičudu, která už má ve své vlastní povaze, že se kutálí. Každý z nás, když byl ještě chlapcem nebo dívkou si hrál po určitou dobu svého dětství s míčem, který záhy opustil, aby se k němu opět vrátil v podobě povinné školní výchovy. V dospělosti si téměř nikdo z nás už s míčem nehraje. Nyní je to vážná věc. Musím vyhrát, porazit, ukázat se jak to s tím míčkem umím. Abychom se opět stali hravými musí se stát něco zásadního, co by nás přimělo se opět dívat na míč jako na zábavu, jako na něco co je k pousmání, co slouží k radosti a osvěžení. Ano pánové musí se narodit dítě, které si s míčkem tak dovede kouzelně hrát… a přitom se smát, 

tedy zpět k fotbalovému klání.

Bílý míč s černým vzorem se bez ustání kutálí a poskakuje po zeleném trávníku za pomocí pořádných kopanců. Někdy se roztáčí za pomocí hlaviček, břich, zad i boků. I když se zrovna nachází v něčí ruce, i tam se točí a nervózně poskakuje. Každý čeká jen na to jediné a to na gól do protivníkové branky. Vše proto, aby se mohl fanoušek dmout pýchou nad výhrou jeho týmu. Ještě v hospodě bude probírat svou účast při zápase a házet vyčítavé pohledy „Já jsem u toho byl a ty ne.“ Jaká to podivnost. Fanoušci si opravdu myslí, že nějakým (jakým to nevědí) způsobem napomáhají svým fanděním k výhře.  A co ti, kteří fandili stejně oddaně, ale jejich tým je „zklamal?“ Je přece jasné že výhra jednoho je založena na prohře toho druhého. Výhra nemůže existovat bez svého protikladu.

Je to přece hra a jako taková by se měla brát.  Nic víc a nic méně.