Modré tlačítko

Žil byl kdysi jeden človíček, který ničím zvláštním nevynikal. Byl postavy průměrné a průměrný byl i jeho život. Proplouval životem a to málo co vydělal, zase utratil a vůbec žil jako většina ostatních človíčků, od výplaty k výplatě.

Jednoho dne se mu objevil modrý flíček na levém rameni. Vypadal jako modřina, ale modřina to nebyla. A taky se nedalo říci, že byl flíček opravdu modrý, ale modré barvě se nejvíce přibližoval. Byl nepatrný a téměř by si ho pan Kroutil ani, nepovšimnul, kdyby se po každém koupání, jak bylo jeho zvykem, důkladně neprohlížel ve svém velkém zrcadle. Díval se na sebe a vyhledával změny.

Neustále pozoroval ten nosič života, ve kterém žil a vždy byl něčím překvapen. Tu nos tu uši, nebo kolena, divil se všemu, jak je ten človíček navržen a jak to všechno pěkně uvnitř funguje. Měl taky velkou knihu anatomie lidského těla, kterou si s oblibou před spaním prohlížel.

Zpočátku si myslel, že se zamazal, ale potom co si místo důkladně přetřel ručníkem, poznal, že to barva není. Marně si lámal hlavu, co by to tak mohlo být, a když flíček nezmizel ani na druhý den a když se dokonce objevil, ještě další na jeho lýtku rozhodnul se vyhledat odborníka.

Dr. Dloubal se dlouze díval na oba modré flíčky, a nevěřícně kroutil svou plešatou hlavou. Střídavě tlačil na oba flíčky a ptal se, jestli to bolí. Pan Kroutil na to že nebolí.

„No tak tedy, nu co bych tak vám na to řekl, opravdu nevím, nevím.“ Napsal něco na papír, bácnul razítkem a řekl:

„S tímto lístečkem prosím jeďte neprodleně za profesorem Exotikem, totiž toto jsem ještě neviděl a mám podezření na nějakou cizozemskou chorobu.

Uběhnul týden a pan Kroutil čekal oddaně v ordinaci profesora Exotika a vůbec se mu jeho stav nelíbil. Nic ho sice nebolelo, ale těch flíčků a fleků měl na těle už tucet a nebylo důvodu, proč by se dále neměly množit. Několikrát denně se nakláněl a kroutil před zrcadlem jako artista v cirkuse a nacházel nové a nové přírůstky; některé docela malinkaté jako piha, jiné velké jako tlačítko u klávesnice, až po opravdové kusy. Dokonce si vytvořil jakousi mapu, kde si všechny modré fleky podrobně zaznamenával včetně času, kdy je na sobě objevil.

Pan Kroutil měl pocit, že za dobu v čekárně se mu vytvořil další.

„Hmm tak to je něco!“ Zvolal profesor. Krásný případ, už dlouho mně nic nepřekvapilo, ale toto! Člověk si myslí, že ho už v životě nic nemůže překvapit a najednou si přijdete vy, nějaký pan Kroutil a mně nezbývá nic než nad tím vším kroutit hlavou.“ Není to ani bolestivé, ani infekční, můžete pracovat, nu co, vraťte se domů, a zkuste se s tím nějak tak poprat, tedy sžít. Pane! Kdyby jste měl jen tušení jaké choroby se ve světě nacházejí … ! Lepra, skvrnitý tyfus, pravé neštovice brrrrr. Přijďte za měsíc. Choroby jsou taková daň za to, že vůbec žijeme.

Za měsíc byl pan Kroutil celý obsypán flíčky jako kdyby měl neštovice. Do práce přestal docházet po dvou týdnech a v následujících dnech vycházel jenom v noci, a to jen pro to nejnutnější. Litoval, že se vše neudálo alespoň v zimě, kdy kukla přes hlavu nevzbuzuje takovou pozornost. Zkoušel mastičky, pilulky, nálevy, zaříkávání. Nic nepomáhalo.

Ale tu pojednou zpozoroval obrat. Flek pod levým okem mu přes noc zmizel. Zíral do zrcadla a nevěřil vlastním očím. Opravdu! To, co viděl, byla jen narůžovělá kůže; přesně taková jakou človíčkové nosí na sobě, a když zjistil, že mu žádný nový flek nepřibyl, upřímně se zaradoval. Dokonce se rozhodnul, že si dojde do nedalekého bufetu pro láhev koňaku, ale včas se zarazil a rozhodnul se, že počká, až bude tma. Po snídani se šel opět podívat na sebe, a s údivem objevil zmizení dalšího flíčku; a pak už to šlo ráz na ráz. Fleky mizely jeden po druhém; den po dni a do týdne byla kůže pana Kroutila růžovoučká tak jako před chorobou. Obřadně se před zrcadlem nakrucoval a kochal se. Jen jeden flíček mu zůstal, velikostí malé mince, na pravém rameni. „Nu co“, říkal si, „alespoň mám nějakou památku na neznámou chorobu, něco jako jizvu.“  Plynuly měsíce a z modré nemoci, jak ji později říkával, zbývala jen vzpomínka, která se zmenšovala a zmenšovala, až byla zatlačena novými událostmi, které každým dnem narůstaly a ředily tak minulost. 

Jednou takhle sedí ve svém bytě a povzdychne si. „Kdybych tak měl lahvinku dobrého koňaku …“ A poškrábe se při tom na rameni, ozve se cvaknutí a láhev se objeví na stole. „No toto!“ říkal si pan Kroutil a protíral si šedé oči. Hned láhev otevřel, aby se přesvědčil, že nejde o sen. A nešlo. Tekutina byla výtečná, přesně taková jakou ji znal.  Trochu se zarazil, ale přece jen si požádal troufale o další. Nic. Nestalo se vůbec nic. Pomalu dopíjel láhev a v duchu si představoval zpětně vše, co se událo před tím, než se objevila láhev na stole.
„Ach ano! Slyšel jsem přece to cvaknutí! Ale kde, kde jen to bylo …! Lokalizoval a analyzoval, a kdyby pan Kroutil nevypil láhev koňaku, určitě by na to nikdy nepřišel.

Zhluboka se nadechnul a obřadně se poškrábal na rameni a na stole se objevily dvě láhve koňaku.  

Otevřel další láhev, a zjistil, že jde opravdu o koňak. Kouzlo fungovalo bez chybičky. S velkým uspokojením se odebral s baňkou do ložnice, kde později usnul. Nevěděl, co ho těšilo více, zda to, že přišel na to, jak to celé funguje, anebo to že to vůbec funguje. Nemohl se rozhodnout, z čeho má větší radost a usnul.

Zdálo se mu, že se plavil jako Dr. Modrovous ve službách kapitána Děvětsila v neznámých vodách mimo nautické mapy. Žádná půda, na kterou by se dalo vystoupit, nebyla v dohledu; všude kde padnul lidský zrak, se vlnilo širé moře bez hranic. Potravin ubývalo, voda byla zkažená a k tomu všemu se objevila záhadná nemoc. Námořníci byli zesláblí a padali jako uschlé listí; na kost hubení, umírali vysílením. To co z nich zbylo, bylo vhazováno do moře; i žraloci nad ostatky ohrnovali nos.  

„Podivné, podivné, nikdy jsem se s ničím podobným nesetkal“ promluvil Dr. Modrovous a mnul si svůj dlouhý vous.
„Buďto mi to, co zbylo z posádky postavíte na nohy nebo vás rozsekám a hodím přes palubu.“ Zuřivě podupával kapitán.

„Mám přece modré tlačítko!“ Bouchnul se dlaní do čela Dr. Modrovous, až to v kajutě zadunělo. „Stačí si jen pomyslet a zmáčknout a … „ ale žádné tlačítko, ani modrý flíček na rameni nebyl a kapitánovi došla trpělivost.
„Zmrskat, rozčtvrtit a hodit žralokům!“ Zařval kapitán.

Pan Kroutil se probudil celý zpocený a zadýchaný. Vedle sebe nahmatal láhev. Hned si loknul, zamžikal očkama, podíval se na modrý flíček a zhluboka si oddechnul.

Na světě je přece jen krásně, pomyslel si a zatlačil si na rameno a na stole v jídelně se objevila smažená vajíčka, kouřící čajová konvice a čerstvý chléb. Po snídani, nechal všechno zmizet, takže nemusel nic uklízet.

Pustil si televizi, ve které uviděl krásného koně. Zatoužil mít zrovna takového, zmáčknul modré tlačítko a ocitnul se v sedle černého hřebce, který okamžitě vyrazil vpřed, a pana Kroutila ze svého hřbetu vyhodil. Pan Kroutil zakroutil svou pohmožděnou rukou a přál ať je modrý flek z jeho těla pryč.

A od té doby zůstala človíčkovi jen vzpomínka na neobyčejnou příhodu v jeho obyčejném životě.