Pan Prouza byl běžný advokát, jakých potkáváme v kancelářích na tucty. Od ostatních advokátů se odlišoval v tom, že se nikdy nezlobil a ničemu se nedivil. Kauzy přicházely a on je buď vyhrával nebo ztrácel.
Jednoho odpoledního dne vklouzla do jeho kanceláře Smrt a pan Prouza ucítil podivné mrazení v zádech.
„Neotáčej se!“ pravila ostrým hlasem. „Kdo mne spatří je mrtev. Chci, abys mne zastupoval u Božího soudu. Karty života a smrti jsou rozdány, ale život si bere všechny zásluhy. Je oslavován a Já zatracována. Ale kde by Život byl, kdybych nebyla Já?“
Pan Prouza, který se ničemu nedivil, se nepodivil ani tentokráte, případ vzal a k Božímu soudu se dostavil včas.
Před Božím soudem:
„Nebeský soude,“ zahájil řeč advokát „Můj klient se soudního procesu osobně zúčastnit nemůže, neboť jak jistě víte je tu taky Život; došlo by k anihilaci a to by byl počátek Chaosu.“
„Rozumím, a děkuji za vaši prozíravost,“ pravil Nebeský soudce.
„Smrt se dožaduje svého práva!“ pravil advokát a prohrábnul si hladkou tvář.
„Podivné“ pravil Nebeský soudce. „Vždyť cokoliv se ve vesmíru zrodí, patří už Smrti. Nakonec získá všechny a všechno! Co více může ještě chtít?“
„Chce lásku.“
„Co prosím? Nějak jsem nerozuměl?“
„Vážený soude, Smrt je všemi nenáviděna. Snad jen filosofové k ní shlížejí, jaksi s uznáním, neboť kým by ti rozumbradové byli beze Smrti! Ale přesto! I oni se Smrti bojí. Život je slaven a chválen a básnící jej povznášejí do rajských zahrad. Smrt je stínem, kterého se lidé bojí. Kým by ale Život byl, kdyby neexistoval můj klient? Smrti chybí uznání a láska. Smrt chce, aby ji lidé měli rádi tak jako Život.“
Boží soudce si zapálil dýmku. Chvíli bylo ticho a pak se zeptal.
„Co říká Život?“
„Vážený soudce“ pravil Život. „Dělám svou práci, jak nejlépe umím. Nikdy jsem o Smrti nic neslyšel. Kamkoliv vstoupím je život. Život je všude, kde jsem. Kde je Smrt? Ukažte mi ji!“
Soudce vytáhnul pistoli ráže Diabolo Magnum a zastřelil pana Prouzu. V tu chvíli se objevila Smrt. Ale Život už v soudní síni neseděl.
