Byl jednou jeden oslík, který vypadal jako všichni oslíci. Měl dlouhé uši a krásně hýkal. Jeho hlava se krásně táhla v úsměv. Oslík se jmenoval Jumbo a měl důvod se radovat. Vlastnil totiž žlutou krabičku.
Odkud ji vzal a kdo mu ji dal, o tom neřekl ani hýk. Krabičku měl schovanou, kde to nikdo netušil, ale ukazoval ji, kdykoliv se sešlo dost oslíků, koníků, myší a dalších zvědavců. Některým se dostalo výsady si na neznámé žluté šáhnout a když se dav až příliš tlačil, Jumbo vzal krabičku do tlamičky a významně odcházel mimo dosah zvědavých očí a pacek. O otevření krabičky nemohlo být ani řeči. Nikomu nechtěl ukázat, co se ukrývá uvnitř, ale všem bylo jasné, že se jedná o něco mimořádného. Oslík neustále opakoval ne ne ne ne! Toto není nic pro vás. Až přijde čas, krabičku prodám a koupím si vlastní domek, ve kterém budu bydlet. Zapomněl jsem říci, že se vše odehrávalo v zoologické zahradě.
I lidem se krabička líbila, ale když se dozvěděli, že za ni chce Jumbo peníze a že ji za oves nebo kousek okurky nevymění, odcházeli se smíchem pryč. Nikomu se nechtělo utrácet peníze, za něco tak nejistého a neznámého.
Byl jednou jeden chlapeček, který si často s oslíkem hrál. Někdy jej Jumbo povozil a někdy jej chlapeček hladil po hřbetě. Byli to velcí kamarádi, ale ani chlapci oslík neprozradil, co se ve žluté krabičce ukrývá. Uplynulo mnoho východů a západů slunce a Jumbo zestárnul a stal se z něj starý osel. Na sklonku života, za ním přišel pán a my už víme, že to byl onen malý chlapec. Dlouho se v zoologické zahradě neukázal, protože pracoval daleko v cizině. Přišel se s Jumbem rozloučit. Odjížděl zpět za prací a tušil, že se už možná neuvidí.
Jumbo vytáhnul z kožíšku krabičku a podal ji pánovi. Měl smutné oči, protože věděl, že si domek už nikdy nekoupí a promluvil: „Už ani já nevím co uvnitř je. Je to tak dlouho …“ Roman si dal šedou věc do kapsy, pohladil kamaráda a odešel.
Doma položil oslíkův poklad na stůl a pomalu jej otevíral. Uvnitř bylo něco slámy, několik zvětralých oříšků a trochu hlíny.
