Byla jednou jedna víla s dlouhými vlásky tenkými jak pavoučí vlákno, které zářily na slunci i v měsíčním svitu. Ve dne vlály zlatavě a v noci se třpytily stříbrem. Bytost to byla éterická jako vonná svíce.
Každý ze skřítků, který v lese žil, považoval za štěstí, když mohl pro vílu něco udělat. Jeden se staral o vlásky, které hladil a omýval pěnou z potůčku. Další ji masíroval tenoulinká chodidla, kterými se víla dotýkala země, a které ji často bolely. Třetí a čtvrtý skřítek sbíral ranní rosu do vydlabaného pařezu, ve které se víla koupala. Pak tu byl šestý, který pro vílu šil šatičky přímo z mlžného oparu. Byly jemné a pouhým škaredým pohledem se mohly potrhat. Spoustu skřítků vílu tajně pozorovalo, protože pohled na křehký život, zachumlaný do obláčku jim dělal moc dobře.
Jednoho dne se víla ztratila. Skřítkové chodili sem a tam a každého se vyptávali, zda-li vílu nespatřili. Liška, jezevec, zajíc i stromy se kroutili, ale o víle nevěděli nic. Uběhnul den, uběhl další a další a skřítkové už mysleli na to nejhorší. Možná, že se víla pod ostrým sluncem vypařila. Až jednoho jitra spatřil ten nejmenší skřítek kuličku, velkou jako kapka rosy a v té kuličce tancovala víla a smála se chichotavým smíchem. „To jsem vás doběhla! Vy jedni všudybýlkové. Tak a teď mi pomozte ven z rosy, vlásky mám celé promaštěné, tělíčko upocené a šatičky už jsou docela rozpuštěné.“
