Když byl Arnošt, ještě batole, žvýkal v puse jako každé mimino dudlík. Když mu z pusy vypadnul, okamžitě si vykouzlil nový, s novým tvarem i barvou. Později se v jeho postýlce hromadily předměty ze všech koutů světa a tatínek ...
a tatínek s maminkou se nestačili divit, odkud se berou, a zda někomu nechybí. Perská dýmka (ještě kouřící), indický koblih, terakotová armáda s uraženými nosy, plastová želva, a další a další. Věci se v bytě kupily a hromadily na policích, koutech a zemi a proto se nakonec rozhodli založit si vetešnictví, kde všechny ty nepotřebné krámy prodávaly. Lidé je bůhví proč kupovali a takto utržené peníze navyšovaly mizerný rodinný rozpočet. Rodiče byli na svého potomka náležitě hrdi, protože se ještě nepostavil na vlastní nohy, ale už se podílel na příjmech.
Když byl Arnošt chlapcem, bavil se ve škole tím, že teleportoval stůl i s paní učitelkou do jiné třídy a jednou nechal levitovat ve vzduchu dokonce i pana ředitele, který přišel na inspekci a k tomu mu ještě stáhnul kalhoty. Tehdy si ředitel moc a moc stěžoval, protože se cítil zesměšněn a proto si pozval oba Arnoštovy rodiče do své pracovny. Důrazně jim pohrozil vyhazovem jejich syna ze školy. Za to mu Arnošt nechal zmizet knír a jednu nohu mu udělal čapí, takže od té doby ředitel kulhá a vypadá jako ženská. Ale za to, už by Arnošt opravdu ze školy vyhozen.
Bylo mu dvanáct let a tak si řekl, že když už nemusí chodit do školy, může jít do světa. Už dlouho vnímal, že není obyčejným pozemšťanem, ale proč to nevěděl. Už se rozhodnul. Stát se největším kouzelníkem ve vesmíru. Maminka s tatínkem jeho rozhodnutí oplakali. Navrhovali, že se přestěhují do jiného města a začnou nový život a podobné nesmysly, které na Arnošta neplatily. Mamince přistál na krku diamantový náhrdelník a tatínkovi se objevil v kapse výherní tiket na padesát milionů. A tak rodiče se slzami v očích šťastni i nešťastni zároveň, se museli rozloučit se svým synáčkem, aniž tušili, že jej už nikdy nespatří.
Arnošt se zhluboka nadechnul a vypustil ze svého dechu obrovský balón. Uprostřed balónu plula červená pohovka, do které se usadil. Bublina vyrazila vzhůru, jako korkový špunt z šampusové láhve. Chlapcova záda se zabořila do měkkých polštářů. Město pod ním se zmenšilo do velikosti špendlíkové hlavičky. Když akcelerace pominula, mohl pozorovat zemi, která teď vypadala jako basketbalový míč, se kterým si hraje existence. Komu patří tato náhra, která je dlouhá jako věčnost. Letí snad Země přímo do koše? Mysl Arnošta přemýšlela, o velkém kouzelníkovi, který tuto hru vymyslel. Pocítil nával tvořivosti. Ale pak si jen povzdechnul a tiše seděl. Jeho kouzlení, na které byl tak pyšný, bylo zastíněno mocnějším světlem. Už neměl náladu ani chuť.
Bublina plula nezadržitelně k velkému mágovi na planetu Bongo-charms. Planeta se nacházela na levém rameni Mléčné dráhy, přibližně deset světelných roků od Země. Měla žlutou atmosféru a točila se dvakráte rychleji než Země. Byla také mnohem menší, asi jako měsíc.
Když přistála na povrch připomínající huňatý koberec, bublina praskla. „Cha-cha, cho-cho“ ozvalo se Arnoštovi do ucha, ale nikoho nespatřil. „Tady jsem“ uslyšel písklavý hlas přímo ve svém mozku a pak dostal ránu pěstí na solar-plexus. Arnošt se svalil na zem a lapal po dechu. „Hmm. Posílají mi tady jen nedouky!“ Arnošt ze sebe vypotil modrý výpar, kterým zviditelnil mága a praštil jej do trojúhelníkového nosu. „To by šlo“ řekl mág a otřel si sliz pod nosem.
„Kde je tvůj dům?“ zeptal se Arnošt.
„Nežiju v domě, tak jako pozemšťani. Nikam neodcházím, a proto se nemusím ani vracet.“
„A kde spíš?“
„Nespím, a nech už těch otázek, nemám čas, začneme s výcvikem!“
„Ale já musím spát, jíst a …“
„Planeta Bongo-charms je samonabíjecí. Energie do tebe proudí sama od sebe. Nepotřebuješ ani spát ani jíst ani někde bydlet. Jasný?“
„Ok.“
„Jaké je tvé největší kouzlo?“ Zeptal se mág CHO (tak se jmenoval) a poklepal žlutým prstem na Arnoštovo čelo.
„Umím přeskupovat hmotu, z jednoho místa na jiné.“
„Vidíš támhletu hvězdu?“ CHO ukazoval na nejsilněji svítící bod na žluté obloze. „Polož si ji do dlaně.“
Arnošt mlčel.
„Nechápeš nic, ale proto jsi tady, abys pochopil“ a ukázal na své dlani zářící kotouč, který rozmáčknul jako sýr. Otřel dlaň do stehna. Vydrolená hmota padala k zemi. „Už chápeš?“
Arnošt nechápal vůbec nic. Nevěděl, že je něco takového vůbec možné a zeptal se: „Nebude ta hvězda ve vesmíru chybět?“ Vzápětí dostal úder na solar-plexus, a pak už jen nasával hutný kobercový povrch planety Bongo-charms.
„Hmota je myšlenka. Hvězdy, planety, tráva, hora, i já ve skutečnosti neexistujeme. Vše je jen v tvé mysli. Už chápeš?“
„Co můj vyražený dech? Jen moje myšlenka?“
„To je důsledek tvé hlouposti! Ve skutečnosti neexistuje ani Arnošt.“
Arnošt se hlasitě rozesmál. Výcvik byl ukončen.
