I v prostém lidském zívnutí můžeme prožít nekonečnost. Nepotřebujeme Tatarská poušť, Himaláje, Kábu, Golgotu, Taj Mahal, nebo sedět na břehu Gangy. Stačí šumění a cvrkot ulice, po které jdeme.
Kostely, chrámy mešity jsou vedlejším projevem lidského selhávání. Do chrámu chodí lidé, kteří neslyší. Do chrámu chodí lidé, kteří nevidí. Do chrámu chodí lidé, ve kterých se nic neděje. V chrámech lidé získávají zrak, sluch a poznání.
Bijou se v prsa! Viděli jsme, slyšeli jsme a poznali jsme. Vybíhají z chrámových zdí. S horlivostí své „poznání“ vypalují do každého živého tvora. Mečem nebo lstí. Syčí jako hadi. Toto je pravda! Sssss. Alláh Akbar, Óumm, Amen. Tak jako nerostou všude stejné stromy, tak se pravda odlišuje podle místa, na kterém k „poznání“ došlo.
Tatarská poušť, Himaláje, Kába, Golgota, Taj Mahal, břeh Gangy, školní lavice nebo ulice. Pravda je vždy znečištěna nejenom místem, ale zejména emisemi poznávajícího. Kdo poznal čistou pravdu, zmizel. Vyvanul ze světa dění. Už je nepoužitelný. Aby byla pravda nosná jako ocel, aby se na ni mohlo stavět, aby byla pro lidi přínosem, je nutno ji obohatit o ingrediencí lásky.
Kázání je jen dalším klínem vražený do hada skutečnosti. Klínem rozdělující na pravdu a nepravdu. Jedině láska má sílu anihilovat dobro i zlo. Osvětlovač si může vybrat, kam namíří kužel světla. Co chce vidět nebo poznat.
Světlo si nevybírá. Svítí stejně jak na zrod, tak na zánik. I v prostém lidském zívnutí můžeme prožít nekonečnost.
