Malíř a hudebník
Byl jednou jeden malíř. Nedělal nic jiného, než že maloval jeden obrázek za druhým. Bez vůně olejových barev a bez zvuku, který vytváří štětec při malbě, by nemohl žít. Tvořil v dřevěné chatrči, nedaleko vesnice. Obrazy, které namaloval, si nenechával, ani je neprodával, ale vyměňoval je za prázdná plátna a barvy a taky za jídlo a pití. Ve vesnici nebyl dům, ve kterém by nevisel jeho obraz. Maloval zvířata, stromy, trávu, brouky. Jednoho večera se rozhodnul namalovat východ slunce. Ještě nikdy nemaloval venku. Vždy tvořil jen ve své chatrči. V přítmí. Když ráno vycházel z domu, cítil ve svém srdci podivné vzrušení. Byla tma, ale cestu znal dobře. Stoupal po východní straně na kopec. Když dosáhnul vrcholu, postavil plátno, připravil si barvy a čekal.
Tma se pomaloučku rozpouštěla, ale sluníčko ještě vidět nebylo. Za malý okamžik se v dáli objevila žhavá láva. Pomalu narůstala a kynula. Malíř hbitě nanášel ohnivou oranžovou, kterou smíchal se žlutou a přidal červenou barvu. Byl uchvácen. Slunce vypadalo jako otevřená krvácející rána. Jako v sugesci hleděl do dáli a splýval se žhavým. Přestal malovat, a zůstal stát jako socha, bez pohybu. Štětec mu vpadnul z ruky. Pak klesnul do trávy a ztratil vědomí. Probudil jej až cinkot zvonečku. Zatoulaná ovečka olizovala jeho plátno. Když otevřel oči, viděl jen šedé šmouhy a čáry a temnotu. Pastevec, který svou ztracenou ovečku našel, odvedl oslepeného malíře zpátky do chatrče.
Byl jednou jeden hudebník. Od svého útlého mládí byl fascinován tóny. Svůj život zasvětil hudbě. Naučil se hrát na housle, klavír i trubku. Hluk a klokot městského života jej vyhnal do malebného údolí na samotu. Tam byl šťasten. Prostředí bylo obklopené tichem, ve kterém tvořil podle své libosti. Nemusel nikam chodit, nebo se za něčím pachtit. Po probuzení si zahrál na trubku, pak se šel projít do lesa, kde hrál na housle a večer skládal melodie na pianu. Tóny vnímal jako barvy, které nanášel do notového zápisu. Každý měsíc přijížděl kurýr, kterému dával své skladby, a ty se dobře prodávaly.
Jednoho dne začalo hudebníkovi pískat v levém uchu. Zpočátku se písklavý tón objevoval a ztrácel. Byly dny, kdy jej neslyšel, ale s postupem doby tón útočil tak urputně, až se nakonec uhnízdil v uchu natrvalo. Za měsíc už vnímal písklavý tón i na pravé straně a každým dnem se nepříjemnost stupňovala. Hudebník už nemohl skládat, ani hrát. Odjel se léčit od města, ale léčba nebyla úspěšná. Zvuk v hudebníkových uších neustával, nýbrž vzrůstal a nabýval hmotnosti. Hlava mu těžkla a život jej opouštěl. Odjel zpět na svou samotu, ale ani tam neměl pokoje. Jednoho dne večer uslyšel ve své hlavě obrovskou ránu a pak nastalo ticho. Neslyšel už vůbec nic. Ohluchnul.
Bez své tvorby malíř i hudebník pozbyli smyslu, proč žít. Už nenacházeli důvod, proč každý den vstávat z postele do nového dne. Proč krmit své tělo. Nic je už nedokázalo rozveselit.
Malíř, který viděl jen temnotu a po ničem jiném netoužil, než aby se mu navrátil zrak, měl ve své chatrči sen. Ve snu se viděl jak klečí před zeleným kamenem a v tichosti pokládá své čelo na horký kámen, a slyší hlas. „Svůj zrak můžeš mít zpět, ale Něco za Něco. Chceš-li vidět, musíš najít umělce, který trpí podobným osudem.“
Hudebníkovi, který nic neslyšel a toužil, aby mohl opět rozehrávat tóny a tvořit, se zdál sen, ve kterém se vznášel v prostoru, ve kterém rezonoval hlas „Chceš-li opět vnímat zvuk, musíš najít umělce, který je stižen podobným osudem jako Ty. Ale pamatuj! Něco za Něco.“ „Kde? Kde jej mám hledat? Dám vše!“ Vykřikl ze spaní hudebník, ale sen se rozpadnul.
Nebýt snu, oba umělci by se ze světa vytratili. Při životě je držela jen podivná naděje. Najít umělce postiženého stejným osudem. Ale co je to Něco za Něco? Oba byli rozhodnuti dát vše, co mají, jen aby se jim navrátil jejich milovaný smysl, kterým nasávali božské.
Osudný den vstali zároveň, jak malíř, tak hudebník ze své postele. Malíř viděl, ale stal se hluchým a hudebník opět slyšel, ale neviděl. Oba se nadechli s vděčností k novému životu.
Jakub Kouřil
Cinkání
Nebus, který byl menší než kamínek do zapalovače, se řítil rychlostí supernovy z pravé části vesmíru...
Jakub Kouřil
Talíř a myška
Kočka se otřela na stole o porcelánový talíř. Ten spadl a rozbil se. Jeden ze střepů se zakutálel až k překvapené myšce. V jeho středu se objevily oči a talíř promluvil.
Jakub Kouřil
O stromu a housence
„Jau, to bolí! Pane, mohl byste mě přestat jíst?“ zanaříkal strom. "Přestat papat? Vy jste se asi zbláznil!"
Jakub Kouřil
Borovicový spor
Na malém kopečku rostly dvě borovice. Byly stejně vysoké i stejně staré. Jedna rostla na východní straně, druhá na západní.
Jakub Kouřil
Buddha a motýl
Motýlí křídla v odstínech ocelové modré a něžného zlata, tancovala v jemném vánku, jako by vzduchem nesla, šepoty moudrosti.
Jakub Kouřil
Motýl a mnich
V klidné zahradě kolem stromu Bodhi, kde kdysi Buddha dosáhl osvícení, poletoval po květech nezbedný motýl jménem Bzuk. S křídly v křiklavé růžové a zelené, měl pověst lumpa v království hmyzu.
Jakub Kouřil
Reportáž ze Saudské Arábie
Z výšky deseti kilometrů jsem pozoroval tvář pouště, a zatímco jsem se kochal, přerušila mě letuška otázkou: „Quzi nebo Maklubu?“ vypadala jako z pohádky o Šeherezádě. Černé vlasy, tmavé oči, čokoládová pleť...
Jakub Kouřil
Trpělivost růže přináší
Stál tam ..............................................................................................
Jakub Kouřil
Vegetariáni mají na můj záchod zákaz
Už mně štvaly Petrovy řeči o tom, jak je vegetariánská strava bez pořádných proteinů a jak je při takové dietě člověk neduživý a slábne.
Jakub Kouřil
Duch Paduch
Představte si, že jste nesmrtelní a k tomu, máte přidáno ještě věčné zdraví, mládí, sílu, moc a slávu, a k tomu spoustu peněz...
Jakub Kouřil
Rukavice
Je zima a mráz a tak člověk nosí rukavice. V hospodě blízko parku jsem ztratil pravou a bez rukavic na mraze mi zebou ruce a tak jsem si koupil nový pár...
Jakub Kouřil
Ukradený Beethovenův klavír
V Praze Na Kampě jsem si vychutnával nejenom plzeň, ale i šplouchání Vltavy. Na terase prázdné hospůdky ukazovaly hodiny devět ráno. Ještě jsem nedopil ani první pivko a ke stolu přímo naproti usedl rozložitý pán...
Jakub Kouřil
Lampión
Jako chlapec jsem plul na zaoceánské lodi a moc se mi líbila modrá vlajka. Byla na tom nejvyšším místě lodi, na stožáru. Myslím si, že místa, která jsou nízko, nejsou tak pěkná.
Jakub Kouřil
Dub a žebrák
Týden mohutně pršelo a z lesní půdy se stala bažinatá past. Podmáčené stromy padaly k zemi jako sirky. Nedaleko vesnice, kousek od cesty zapadl do obnažených kořenů místní žebrák.
Jakub Kouřil
Bůh, Závist a Anihilace
V době kdy Bůh rozsvěcoval vesmír a vytvářel hvězdy a planety, přilétla Závist a pískla zlostí.......
Jakub Kouřil
Srdce vladaře (pohádka)
Žil byl mocný vladař. Jmenoval se TULIKULA a v den zimního slunovratu, kdy je noc nejdelší se králi narodila trojčata. Do království tří jezer zasáhlo velké štěstí, neboť mělo zajištěno pokračování svého rodu.
Jakub Kouřil
Dobrodružství ostravského bezdomovce pana Rozehnala
Říká se, že první zima na ulici bývá ta nejhorší. Potvrdí vám to každý, kdo to přežil. Krabicové víno za 40,- Kč. udělá bezdomovci ohromnou radost a rozváže jazyk. K napsání příběhu mne inspiroval jeden zvláštní bezdomovec.
Jakub Kouřil
Nejrychlejší kůň
Pohádka o králi a smrťákovi. .........................................................................
Jakub Kouřil
Socialismus byl v tom lepší
Vrchní prchni, Což takhle dát si špenát, Jak utopit Dr. Mráčka, „Pane, vy jste vdova!“ Baron Prášil, Arabela, Kdo chce zabít Jessii? Dívka na koštěti, Srdečný pozdrav ze Zeměkoule, Muž z prvního století...
Jakub Kouřil
Dveře
Satum se převaloval v posteli a nemohl usnout. Obchod místo toho, aby peníze rozmnožoval, tak je polykal. K tomu všemu byla žena rozmrzelá a podrážděná a v takové atmosféře se těžko žije.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 369
- Celková karma 10,19
- Průměrná čtenost 486x