Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Malíř a hudebník

24. 12. 2017 6:59:29
Někdy se stává, že ztráta může být tak zásadní a hluboká, že je člověk schopen obětovat vše co má, jen aby ... Povídka o hudebníkovi a malíři, kteří byli stiženi stejným osudem.

Byl jednou jeden malíř. Nedělal nic jiného, než že maloval jeden obrázek za druhým. Bez vůně olejových barev a bez zvuku, který vytváří štětec při malbě, by nemohl žít. Tvořil v dřevěné chatrči, nedaleko vesnice. Obrazy, které namaloval, si nenechával, ani je neprodával, ale vyměňoval je za prázdná plátna a barvy a taky za jídlo a pití. Ve vesnici nebyl dům, ve kterém by nevisel jeho obraz. Maloval zvířata, stromy, trávu, brouky. Jednoho večera se rozhodnul namalovat východ slunce. Ještě nikdy nemaloval venku. Vždy tvořil jen ve své chatrči. V přítmí. Když ráno vycházel z domu, cítil ve svém srdci podivné vzrušení. Byla tma, ale cestu znal dobře. Stoupal po východní straně na kopec. Když dosáhnul vrcholu, postavil plátno, připravil si barvy a čekal.

Tma se pomaloučku rozpouštěla, ale sluníčko ještě vidět nebylo. Za malý okamžik se v dáli objevila žhavá láva. Pomalu narůstala a kynula. Malíř hbitě nanášel ohnivou oranžovou, kterou smíchal se žlutou a přidal červenou barvu. Byl uchvácen. Slunce vypadalo jako otevřená krvácející rána. Jako v sugesci hleděl do dáli a splýval se žhavým. Přestal malovat, a zůstal stát jako socha, bez pohybu. Štětec mu vpadnul z ruky. Pak klesnul do trávy a ztratil vědomí. Probudil jej až cinkot zvonečku. Zatoulaná ovečka olizovala jeho plátno. Když otevřel oči, viděl jen šedé šmouhy a čáry a temnotu. Pastevec, který svou ztracenou ovečku našel, odvedl oslepeného malíře zpátky do chatrče.

Byl jednou jeden hudebník. Od svého útlého mládí byl fascinován tóny. Svůj život zasvětil hudbě. Naučil se hrát na housle, klavír i trubku. Hluk a klokot městského života jej vyhnal do malebného údolí na samotu. Tam byl šťasten. Prostředí bylo obklopené tichem, ve kterém tvořil podle své libosti. Nemusel nikam chodit, nebo se za něčím pachtit. Po probuzení si zahrál na trubku, pak se šel projít do lesa, kde hrál na housle a večer skládal melodie na pianu. Tóny vnímal jako barvy, které nanášel do notového zápisu. Každý měsíc přijížděl kurýr, kterému dával své skladby, a ty se dobře prodávaly.

Jednoho dne začalo hudebníkovi pískat v levém uchu. Zpočátku se písklavý tón objevoval a ztrácel. Byly dny, kdy jej neslyšel, ale s postupem doby tón útočil tak urputně, až se nakonec uhnízdil v uchu natrvalo. Za měsíc už vnímal písklavý tón i na pravé straně a každým dnem se nepříjemnost stupňovala. Hudebník už nemohl skládat, ani hrát. Odjel se léčit od města, ale léčba nebyla úspěšná. Zvuk v hudebníkových uších neustával, nýbrž vzrůstal a nabýval hmotnosti. Hlava mu těžkla a život jej opouštěl. Odjel zpět na svou samotu, ale ani tam neměl pokoje. Jednoho dne večer uslyšel ve své hlavě obrovskou ránu a pak nastalo ticho. Neslyšel už vůbec nic. Ohluchnul.

Bez své tvorby malíř i hudebník pozbyli smyslu, proč žít. Už nenacházeli důvod, proč každý den vstávat z postele do nového dne. Proč krmit své tělo. Nic je už nedokázalo rozveselit.

Malíř, který viděl jen temnotu a po ničem jiném netoužil, než aby se mu navrátil zrak, měl ve své chatrči sen. Ve snu se viděl jak klečí před zeleným kamenem a v tichosti pokládá své čelo na horký kámen, a slyší hlas. „Svůj zrak můžeš mít zpět, ale Něco za Něco. Chceš-li vidět, musíš najít umělce, který trpí podobným osudem.“

Hudebníkovi, který nic neslyšel a toužil, aby mohl opět rozehrávat tóny a tvořit, se zdál sen, ve kterém se vznášel v prostoru, ve kterém rezonoval hlas „Chceš-li opět vnímat zvuk, musíš najít umělce, který je stižen podobným osudem jako Ty. Ale pamatuj! Něco za Něco.“ „Kde? Kde jej mám hledat? Dám vše!“ Vykřikl ze spaní hudebník, ale sen se rozpadnul.

Nebýt snu, oba umělci by se ze světa vytratili. Při životě je držela jen podivná naděje. Najít umělce postiženého stejným osudem. Ale co je to Něco za Něco? Oba byli rozhodnuti dát vše, co mají, jen aby se jim navrátil jejich milovaný smysl, kterým nasávali božské.

Osudný den vstali zároveň, jak malíř, tak hudebník ze své postele. Malíř viděl, ale stal se hluchým a hudebník opět slyšel, ale neviděl. Oba se nadechli s vděčností k novému životu.

Autor: Jakub Kouřil | neděle 24.12.2017 6:59 | karma článku: 10.20 | přečteno: 171x


Další články blogera

Jakub Kouřil

Opuštěný bůh

Opuštěný a zapomenutý bůh je schoulen jako had, ležící ve stínu souhvězdí. Jeho domovem se stala nejtemnější sluj. Připadá si jako skomírající fantazie nebo vyhynulý druh. Povzdechl si a pravil: „Být prvním je osudem.“

26.6.2018 v 11:07 | Karma článku: 6.78 | Přečteno: 221 | Diskuse

Jakub Kouřil

Morálka - nejstudenějších ze studených netvorů

Člověk se narodí, je ve stavu totální závislosti a hned je opředen tisíci pavučinami. Pavouci se na něj vrhnou. Táta, máma, sourozenci. Je pevně spoután ještě dříve, než se naučí chodit. Lízači prdelí, učí jak žít. Moralisté.

21.5.2018 v 13:30 | Karma článku: 11.22 | Přečteno: 418 | Diskuse

Jakub Kouřil

Echo močálu

Dva dny jsem nic nejedl ani nepil a nakonec jsem se přes všechny své útrapy dostal k močálu. Voda! I když smrdutá. Žíznící se neptá, jestli by nebylo něco lepšího. Pije a pije a pije.

21.5.2018 v 10:14 | Karma článku: 8.34 | Přečteno: 172 | Diskuse

Jakub Kouřil

Zlatník

Říkali jsme mu Zlatník. Vyrážel lidem zuby. Velmi rád boxoval, ale mezi profíky se nikdy nedostal. Na ulici to stačilo. Poskakoval na svých nožkách a prásk! Byl fakt rychlý. Bum, bum a zuby se sypaly jako korálky.

18.5.2018 v 14:34 | Karma článku: 9.15 | Přečteno: 388 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Petra Havelková

Bajka o bukvicích a zlé kavce

Dvě zamilované bukvice seděly na lavičce v parku pod svým rodným stromem. Nedávno se jim splnil vytoužený sen a v kočárku houpaly své adoptované dítě, miniaturní bukvici s dudlíkem v puse.

19.7.2018 v 19:43 | Karma článku: 11.96 | Přečteno: 819 | Diskuse

Klára Tůmová

Mezi dvěma světy

Adriana věděla, že je nenápadná asi tolik jako její šatičky. Přesto jí to nedalo a ometala ve vilové čtvrti déle, než by se slušelo a patřilo. Jako záminka mohl případně posloužit vlčák patřící jejímu manželovi.

19.7.2018 v 18:06 | Karma článku: 8.05 | Přečteno: 380 | Diskuse

Tomáš Vacek

Země Živitelka aneb pečujme o náš vzácný modrozelený kamínek

Další ekologické zamyšlení nad působením člověka na naší vzácnou oázu uprostřed, zatím, pustého vesmíru. Je třeba si uvědomit, že téměř vše má původ na této planetě, včetně tohoto článku, kteý je na to také patřičně pyšný.

18.7.2018 v 15:46 | Karma článku: 6.54 | Přečteno: 178 | Diskuse

Jakub Dajč

Hamburger pro opravdové chlapy

Na veřejnosti se chovejte, jakoby vás někdo neustále natáčel. Tak zní rada experta. Každý má dnes chytrý telefon a je připraven jej použít. A proto nebuďte rasisty. (Příběh ze současné Ameriky.)

18.7.2018 v 6:10 | Karma článku: 15.86 | Přečteno: 796 | Diskuse

Pavel Hewlit

Místo, kde si hrají duchové dětí

Už jako dítěti mi říkali, že se nemám moc přibližovat ke Kolbence (tedy ke spalovně). Ne abych se nakazil prací, jak jsem si původně myslel. Prý to místo není vhodné pro děti z jiného důvodu. Některá místa nemají děti ráda.

16.7.2018 v 18:37 | Karma článku: 17.25 | Přečteno: 496 | Diskuse
Počet článků 302 Celková karma 8.87 Průměrná čtenost 361

https://www.facebook.com/ozzo.zorba

 

Pokud život nedáme v sázku, nikdy jej nemůžeme vyhrát. 

 





Najdete na iDNES.cz