Před počátkem byl strašlivý chrááápanec. „Chrrrrrrrrr chrrrrrrr“ a rozléhal se v prostoru, který ještě nebyl. Bůh snil o Vesmíru, v jehož středu plul klenot. Nádherný svět! Modrý svět! Snil ho celé věky, a když se probudil ...
... s chutí hladového se pustil do díla.
Tvořil dle pravidel božího vnuknutí. Byl uchvácen a ponořen v procesu tvorby. Vytvářel Vesmír přesně takový, jaký viděl ve svém snu. Když stvořil, Kosmos vložil do jeho středu planetu Zemi. Roztočil ji a přitom si prozpěvoval:
„Kde domov můj
kde domov můj.
Voda hučí po lučinách
bory šumí po skalinách
v sadě skví se jara květ
zemský ráj to na pohled!“
Stvořil moře i suchou zem. Oceány naplnil rybami mnoha barev a tvarů. Přidal krevety, medúzy a další organismy. Nad zemí stvořil ptáky, krásné motýli, bzučící včelky i komáry. Pro souš stvořil zvířata všech druhů a kopýtek.
Šestého dne dokončil poslední a nejdůležitější část svého Díla a pleskl Adama po zadečku. Do ouška mu zašeptal několik dobře míněných rad. I Adam svému stvořiteli zašeptal něco do ouška. Bůh se usmál a stvořil Evu.
Sedmého dne Bůh usnul blaženým spánkem s pocitem kvalitně odvedené práce. Dílo bylo dokonalé! Ani o kolečko víc, ani o kolečko méně. Vesmírné soukolí se točilo přesně podle božího záměru. S prostorem vznikl zároveň i čas. A zatímco Bůh spal, uháněla jedna miliarda let po druhé. Když započala miliarda šestá měsíc, který po celou tu dobu poslušně obíhal Bohem stanovenou trajektorii kolem Země, se zastavil.
Země se počala naklánět. Všechny planety Sluneční soustavy kopírovaly změnu Měsíce. Kaskádovitě, jako domino se šířila odchylka Mléčnou dráhou a dále do všech galaxií.
Na nebesích zavládla hysterie! Andělé pobíhali z jedné části nebe na druhé. Nevěděli, co mají udělat.
Nejtlustší z andělů zvolal: „Bože můj, celé Dílo se může rozsypat!“ A měl pravdu, protože kdyby se z celého soukolí vytratilo jen jedno jediné „kolečko" Vesmír by se rozpadnul v prach.
Andělé probudili Boha, aby mu sdělili špatnou zprávu. „EJJJ!“ Zívnul Bůh a odkašlal bílý hlen, který se mu za miliardy let vytvořil na patře. „Co se to děje!! Proč mě probouzíte?“
„Něco se zadrhlo ve hvězdném soukolí.“ Zašeptal mu do ucha nejstarší anděl. „Měsíc se nechce točit. Tvé mistrovské dílo se hroutí!“
„Cože? Mé boží dílo je v nebezpečí?“
„Ano, pane.“
„Proč? Stvořil jsem přece Dílo k obrazu svému!“ A podíval se úkosem na anděly. Jestli nemají nějaké podezření. I Bůh měl samozřejmě své chyby, o kterých si myslel, že ví jen On. Andělé taktně mlčeli.
„Vypadá to na vzpouru, pane.“ Přerušil mlčení nejmoudřejší anděl.
Dle pravidel už Bůh do stvořeného Vesmíru zasahovat nemohl, a proto poslal za rebelujícím Měsícem svého nejoblíbenějšího anděla Lucifera, ať celou záležitost vyřídí.
Lucifer letěl k Měsíci a volal: „Proč se netočíš, jak máš? Boží Dílo ničíš!“
Měsíc si povzdechnul a pravil: „Už se nemohu otáčet stále dokola kolem světa pozemského. Odmítám! Točit se nebudu. To se stanu raději meteorem. Poletím jen tak prostorem abych prožil něco nového.
Člověk byl stvořen jako vrchol, ale chová se jako ostatní zvířata. Pase se jako dobytek! Adam s Evou se procházejí v Edenu. Stále stejnou stezkou. Den co den, rok co rok. Usmívají se. Drží se za ruce. Večer si lehnou vedle sebe. Ráno vstanou a jdou se projít rajským koutkem. Pořád ten samý okruh, večer si lehnou, drží se za ruce. Atak dále atak dále. Pořád to samé.
„Co to blábolíš? Skočil do měsíčné řeči Lucifer. „Vždyť je Dílo dokonalé!. Člověk je zhmotněním božského snu. Žije přece v Ráji!“
„K čemu je mu Ráj, když sám nemůže tvořit. Nic nového se na Zemi neděje. Strašná nuda! Zívnul měsíc a dále pokračoval pryč od Země.
Lucifer se zamyslel a rychle odletěl k Zemi. Oceány byly krásně modrozelené a plné ryb. Obloha bez mráčku, na lukách rozkvétaly barevné květy. V lesích se proháněla v párech zvířata …
Lucifer se vznesl nad spící dvojici. Chvíli poletoval sem a tam a pak se rozhodnul. S lásky k božímu Dílu rozpustil svou duši v lidském těle. Tímto činem vnesl na zem boží světlo.
Adam s Evou pocítili touhu jeden po druhém. Jejich vzrušení se stupňovalo a bylo zakončeno spalujícím orgasmem.
Měsíc radostí poskočil a začal se vracet k Zemi.
„To je jiné kafíčko“ pochvaloval si. “Teď mám o zábavu postaráno.“
Měsíc už nikdy nespustil z planety Země oči, a proto se neotáčí už nikam jinam do vesmíru a jako v sugesci kouká na člověka. Touží po něm. Rád, by aby na něm bydlel, tak jako na Zemi.
Člověk začal tvořit. Stavět věže, rakety, létat do vesmíru, rozbíjet subatomární částice. Bůh proklel Lucifera, protože už nemohl klidně spát. Jeho dílo nabralo směr, o kterém neměl ani tušení. Možná, že jej člověk jednoho dne svrhne z trůnu. Ví, že byl kdysi velmi dávno taky člověkem, ale to bylo v jiném Vesmíru.
