Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

O trávě, která chtěla mít trny

26. 12. 2017 18:56:16
„Nechci, nechci a nechci!“ „Ale proč? Proč mi děláš takové starosti, mé krásné, něžné děťátko? Proč mi přidáváš vrásky? Od samých starostí jsem už celá krabatá.“ Posteskla si tráva.

„Protože lidé po nás šlapou, protože si do nás může každý zajíc vytřít svůj ušpiněný kožíšek, a protože mám tisíc důvodů, proč už tady nechci být, a proč musím odejít. Navíc měla jsem sen.“ Rozvlnilo se malé stéblo.

„Sen? Jaký sen?“ Zašumělo v trávníku, jak jedno stéblo trávy předávalo zprávu druhému.

„V tom snu jsem viděla podivné rostliny, které měly po celém svém povrchu trny. Malé, střední až po táhlééé velikánské a všechny byly ostré jako jehly.“

„Říkáš ostré jako jehly?“

„I ptáci se báli usedat na jejich těla. A přesně takové trny chci! Už jsem se domluvila s vlaštovkou, která mě na místo vezme. Jen jsem musela počkat do podzimu.“

V dálce zakroužila malinkatá tečka, která se zvětšovala a zvětšovala, až nakonec usedla do trávy.

„Tady! Tady!“ Volalo stéblo. Vlaštovka se několika skoky přiblížila k rostlince, něžně ji zobáčkem vyloupla z hlíny a zasunula si ji do peří. „Sbohem mami, přátelé a kamarádi, přinesu s sebou trny. Vrátím se!“ Po nakloněném stéble sjela třpytivá slzička a ukápla do hlíny. „Vrať se mi, mé děťátko.“

Přelet do horké země trval měsíc. V pořádku a dobré kondici byla tráva vhozena na tělo obrovského kaktusu. „Za půl roku odlétáme zpět“ zvolala vlaštovka, zamávala křídly a byla pryč.

Tři horké dny usychalo stéblo trávy mezi vysněnými trny. Život se z jejího hebkého tělíčka vypařoval, kapku po kapce. Mělo obrovskou žízeň. Přes den doráželo na skomírající rostlinku spalující slunce a v noci mráz. Na takové podmínky nebyla přichystána.

„Hmm hmm“ ozvalo se bručení „Tak ty mrňousi holý, chceš mít trny, tak jako já.“ Pravil kaktus, který už nemohl vydržet písklavé naříkání nad osudem.

Ozvalo se slabé, ale rozhodné „Ano chci, je to mé největší přání.“

„Pomůžu ti. Teď dávej pozor. Musíš do mne zakořenit, abychom se mohli spojit.“ Radil kaktus a rozevřel pod stéblem puklinu.

Vysušený kořínek vklouznul do chladivé a osvěžující tekutiny. Do stébla pronikal život, a na druhý den bylo silnější než kdy jiny. Podivná síla přecházela z kaktusu do trávy.

Po půl roce přiletěla vlaštovka k velkému kaktusu, ale trávu nemohla rozpoznat. Vypadala úplně jako kaktus. Trčely z ní trny ostré jako jehly.

„Tady! Tady“ muselo volat stéblo. Vlaštovka se pomalu přiblížila ke kaktusovému výhonku a vyloupla jej ze zeleného těla.

„Uff“ ozvalo se bolestně z nitra pichlavého obra. „Jsem rád, že rozmnožíš náš rod, ať ti trny přinesou štěstí.“

„Moc ti děkuji, teď jsme rodina, nikdy nezapomenu“ volal malý kaktus a jeho hlas se při odletu ztrácel v pouštním žáru. Tráva sklonila trny, aby ptáčka cestou nepíchala.

Když se vrátila vlaštovka domů, vhodila kaktus do trávy, na místo, ze kterého rostlinku vzala a odlétla pryč.

Stébla trávy se nad malým kaktusem zvědavě skláněla a otírala se o trny. S obdivem šuměla. Jako válečný vítěz se kutálel kaktus v trávě a sklízel obdiv. Když na něj šlápla kočka a bolestivě zamňoukala a odběhla pryč, byl kaktus na vrcholu slávy. Všechna stébla chtěla mít trny jako on. Všechna chtěla být tak silná. Jen z jednoho byl kaktus smutný. Jeho máma už nebyla na světě. Na místě, kde kořenila, byla zabodnutá noha zahradní židle.

„Musíte se na mne napojit.“ Pravil kaktus, plný zlosti a rozevřel několik puklinek. Nejbližší stébla započala nasávat chladivou tekutinu. Za měsíc rostly trny mnoha stéblům, které „kouzlo“ šířily dál a dále k další trávě. Všichni chtěli mít trny.

„Jauvajs!“ zaúpělo dítě a drželo se za nožku. Zatímco tatínek odstraňoval zapíchlý trn z dětského palce, posteskl si. Co se to jen stalo s našim trávníkem? Kam se poděla jeho hebkost? Jehly se šířily jako epidemie. Když trávu posekal, vyrůstaly trny ještě silnější.

Zlostí zařval „už dost!“ Odjel do obchodu a vrátil se s dvěma plechovkami bílého prášku. Všechnu trávu polil chemickým roztokem, aby zničil i kořeny pichlavé trávy. Když byl s travičskou prací hotov, tráva lehla, zplihla a uschla. Poté zašel do semenářství a koupil odrůdu jemné traviny, kterou vysázel na místo zdecimované trnité trávy.

Za měsíc už vyrůstala zelená travička, hladká jako samet a za rok se ozývalo z jejího středu:

„Nechci, nechci a nechci!“

„Ale proč? Proč mi jen děláš takové starosti ...

Autor: Jakub Kouřil | úterý 26.12.2017 18:56 | karma článku: 5.09 | přečteno: 143x


Další články blogera

Jakub Kouřil

Zlatý meč

Na břehu řeky si prorazila cestu na světlo světa útlá rostlinka. Rostla a sílila a po třech letech z malého kousku, vyrašil, košatý keř, který se dále rozšiřoval a začal místu dominovat. Byl na sebe pyšný.

14.2.2018 v 9:14 | Karma článku: 5.69 | Přečteno: 122 | Diskuse

Jakub Kouřil

Fejeton z Indie

V Indickém Váránasí jsou ulice tak úzké, že po nich projde jen jeden člověk nebo jedna kráva. Navrstvené místo s hadími uličkami, ve kterých je spousta špíny a uvízlého času.

9.2.2018 v 8:14 | Karma článku: 12.83 | Přečteno: 329 | Diskuse

Jakub Kouřil

Včelka a med

Každým rokem je to pořád to samé. Vždy některá z včeliček spadne do otevřené sklenice s medem a saje a saje a nakonec umírá ... v tomto případě to bylo trošku jinak.

8.2.2018 v 7:27 | Karma článku: 4.37 | Přečteno: 157 | Diskuse

Jakub Kouřil

Na konci vesmíru

Už několik světelných let jsem nikoho nepotkal. Poslední planety, kolem kterých jsem proletěl, byly prázdné a bez života. Čenichám konec vesmíru, vnímám jej ve svých kostech, musí tu už někde být. Prostor je čím dál řidší

18.1.2018 v 12:13 | Karma článku: 10.48 | Přečteno: 371 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Vladimír Kroupa

Pozor na počítačové piráty, mají další trik…!

Možná, že už je to stará záležitost a obecně známá, já na ni ale přišel až dnes, tak jsem si řekl, že neuškodí varovat ostatní lidi, co stejně jako já o tomhle triku ještě nevěděli...

20.2.2018 v 10:10 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Pavel Chalupský

Viděl jsem Anděly.

Možná si ťukáte na čelo a mnozí se budou ptát, co jsem šňupal. Nešňupal. Viděl jsem je a stále je vídávám. A to každý den. Pevně věřím tomu, že nejsem sám. Pevně věřím tomu, že je vidáme všichni. VY i JÁ. Kde, kdy a jak?

20.2.2018 v 6:28 | Karma článku: 10.01 | Přečteno: 235 | Diskuse

Hatem Berrezouga

Muslimští králové a duchovní žádají své souvěrce o nošení jarmulky a kříže ze solidarity.

Takhle reagovali muslimští představitelé, v pozitivním a tolerantním duchu, na výzvy rakouského prezidenta a britského ministra zahraničí o solidaritu s hidžábem. Bohužel je to hoax.

19.2.2018 v 22:27 | Karma článku: 32.33 | Přečteno: 937 |

David Evan

Udělala moderátorka Světlana Witowská chybu, co na to řekne Rada?

Interview ČT z 15.2.2018 bylo hrozné. Česká televize v něm bez jakéhokoliv varování pustila záběry z vražedného běsnění, které se odehrálo o den dříve na floridské škole, kde přišlo o život 17 lidí a další lidé byli zraněni.

19.2.2018 v 21:20 | Karma článku: 30.57 | Přečteno: 2466 | Diskuse

Jan Šik

Monte Cassino: Spojenecké zbraně

Stejně jako Wehrmacht i Spojenci při svém italském tažení používali na tehdejší dobu nejmodernější zbraně. U Monte Cassina se nejvíce uplatnila bazuka a samopal.

19.2.2018 v 19:00 | Karma článku: 17.63 | Přečteno: 657 | Diskuse
Počet článků 282 Celková karma 7.25 Průměrná čtenost 352

Ozzozorba.cz         webové stránky

 

Pokud život nedáme v sázku, nikdy jej nemůžeme vyhrát. 

 





Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.