Včelka a med

Každým rokem je to pořád to samé. Vždy některá z včeliček spadne do otevřené sklenice s medem a saje a saje a nakonec umírá ... v tomto případě to bylo trošku jinak. 

Letí čmelák, opatrně usedá na okraj sklenice a ptá se včelky: „Proč jsi tak nešťastná a naříkáš? Proč nesaješ med? Vždyť ho máš celé jezero. Sklenice je obrovská. Já sám nemám odvahu si líznout. Okraj láhve je zrádný. Ale ty, už jsi po křídla v medu, nemáš co ztratit.

Cesta ven je pro tebe ulepená.  Proč neumřít s plným bříškem? Proč nesaješ? Vždyť je to sen každé včelky mít tolik sladkého, že jej nebude moci ani vylízat.„

Včelka, si utřela oči a pravila: „Vždy jsem snila o tom, že budu mít jednou spoustu medu, tolik, že ho ani nebudu moci všechen sníst. Budu se utápět v blaženém sání sladkého. Ale teď na to nemám ani pomyšlení.  Svět pro mne končí a vše je už zbytečné. Nemám náladu ani chuť.“