V Indickém Váránasí jsou ulice tak úzké, že po nich projde jen jeden člověk nebo jedna kráva. Navrstvené místo s hadími uličkami, ve kterých je spousta špíny a uvízlého času.
Hlavní městská tepna je přecpaná k prasknutí. Vozy, rikši, motorky, auta, spousta krav a spousta lidí.
Krávy jsou nedotknutelné tak jako nejnižší kasta šúdrů. Krávy proto, že si spousta lidí myslí, že je to jejich matka a ti šúdrové, prostě proto, že se narodili bez řádného rodokmene; nemají ty správné předky a lidé se jich štítí.
Na ulici to bučí a bzučí jako v úle. Někdo projíždí, někdo nakupuje, támhle se žebrá, jiný jen tak stojí, nebo leží, a když se to znásobí, vznikne z toho pekelná kaše zvuků, pachů a dojmů. Úplně se ztrácím v atmosféře, kterou si do sebe nabírám každým nádechem.
Ještě si dám na cestu několik zeleninových kuliček, které mi do papíru vkládá postava bez zubů. Usmívá se a já mu podávám hrst rupií; otřískaných a bez lesku; které tady na ulici kolují z ruky do ruky a na dlouho se v žádné kapse neohřejí.
Veletok rupií pomalu vysychá, a peníze mají tu vlastnost, že jich není nikdy dost, a počet lidí, co je nemá, neustále narůstá.
Tlukot srdce Gangy už je dávno za zenitem. Ještě dýchá, ještě teče, ale už nemá tu sílu, aby pojmulo všechnu špínu a lidské hříchy; zázraku došel kredit.
Křik, hlomoz, hudba; z dálky se tlačí skupina lidí. Na nosítkách nad sebou, přenášejí nebožtíka zamotaného do žlutého sukna. Kolem hudebníci a Zpěv. Společně plynou k řece dát poslední sbohem mrtvému a já s nimi. Připadám si jako v peletonu, pěkně zařazen v závětří jdu s průvodem nejkratší cestou ke ghátům.
Tělo se musí spálit a popel vhodit do Gangy. Kdo nemá peníze koupí jen tolik dřeva, aby plameny stačily oblíznout nebožtíka. Bohatí se koupou v santalových plamenech až na popel.
„Santalové dřevo?“ Ptá se obchodník u hranice.
„Ano, ale, jen trochu pro vůni na cestu; pár polínek.“
Oheň je zažehnut a nebožtík se začíná topit v plamenech. Odehrává se scéna jako z biblického filmu. Vidím kolem ohně asketické postavy s dlouhými vousy, v očích oddanost, tváře klidné; vytesané meditací.
Tělo se podivně kroutí a nadzvedává; vypadá to, jako by na moment ožilo. Do hodiny je po všem.
Říká se, že když je vhozen popel do Gangy, řetězec utrpení bude přerušen; už se mrtvý nenarodí. My Evropané se také necháváme po smrti spálit v sofistikovaných pecích a sníme o posmrtném životě.
Lidé mají takový strach ze smrti, že před ní utíkají k náboženství. Potřebují útěchu, skrýš, přístřeší, vysvětlení co je to Osud, Kasta, Jak se správně chovat, Ctnost, Čest, Hrdost … to vše je jako Opium, které je vdechováno v krásném snu o spravedlivém světě. Umřít ve Váránasí je záslužným činem a každý, kdo může, odchází k tomuto místu.
Lesy v Indii po tisíciletí ustupují invazi spalovací tradice. Ale stále se rodí noví a noví lidé; kouzlo nenarození jako by přestalo fungovat, fungovalo-li vůbec někdy. Ubývá pouze stromů.
I přes hrubou podrážku tradice, může člověk přece jen poznat, že šlápnul vedle. Říká se: Nemá-li voda dostatečnou hloubku, nemá tu sílu, aby unesla loď.
Indická loď stále pluje, ale je jen otázkou času, kdy narazí na své dno. Tradice vypálené do indických srdcí smývají jakýkoliv pocit viny; posvěcují budoucí zkázu a ospravedlňují to co je.
Nouze je matkou evoluce. V případě Indie to určitě nemůže platit.
