Na břehu řeky si prorazila cestu na světlo světa útlá rostlinka. Rostla a sílila a po třech letech z malého kousku, vyrašil, košatý keř, který se dále rozšiřoval a začal místu dominovat. Byl na sebe pyšný.
Nakláněl listy ke slunci, brousil si trny o vítr, a svými kořeny rozpouštěl půdu ve sladký nektar. Keř byl složen z desítky odnoží, v jehož středu dominovala odnož, která nedělala nic. Vypadalo to, že se ničemu nevěnuje, ani se neraduje a ani nesmutní.
„Co ji chybí?“ Ptala se jedna z větví své sousedky.
„Když s námi naposledy mluvila, říkala, že se ji děje něco podivného, ale co, to nedokázala říci, jen se uzavřela do sebe, že prý chce něco dokončit. Ale co? To nám neprozradila.“ Větvička se odklonila, a více se už o téma nezajímala.
„Nechce růst dál? Netouží vytvářet další odnože?“ Ptala se dál malá odnož okolních větví.
„Nechce.“ Zaznělo ze staré popraskané větve.
„Musí být buď líná, nebo slabá.“ Vykřikla tenká odnož.
„Kdo neroste, ať nejí!“ Zaznělo ze všech větví keře, jako ve sboru.
Po měsíci se diskutovaná větev obsypala boulemi.
„Viděli jste, co se jí stalo?“ Tázala se sousedící větev, která byla tak blízko, že se o bouličky otírala.
„Vypadá to na nádor. Nebo hůř! Musí být nakažena nebezpečnou chorobou.“ Pravila stará větev.
„Je třeba se ji zbavit! Odpojit ji od kořene!“ Zděšeně zvolaly nejbližší odnože.
„Darmožroutka a ještě k tomu nemocná. Pryč s ní!“ Sílily hlasy z keře.
„Je nebezpečná!“
„Ano! Pryč s ní.“
Za týden byly všechny větve odnože obsypané žlutými květy a omamná vůně se šířila do krajiny.
„Nádhera! Jak to dokázala?“
„Třeba je z jiné planety. Nemůže být jako my.“
Když se větev probrala z hluboké meditace, pravila:
„Moji milovaní, nemám slov pro to, co se mi stalo, ale výsledek můžete vidět.“
„Prosím, pouč nás. Chceme také vykvést a vonět.“ Žadonily sousední větve.
„Ano, možnost tu je. Vy všechny můžete vykvést. Je potřeba vytvořit velkou energii na proměnu. Musíte odhodit minulost, budoucnost i přítomnost. Zavrtat se do svého nitra… všechny můžete vykvést.“
„Ale jak? Dej nám nástroj jak to provést. Jak cvičit…“
„To je rouhání,“ zvolala nejsilnější větev. Nevšímejte si žlutého nebezpečí. Nevíte, co může přinést. Počkejte. Nespěchejte!“
„Když jsem byla ještě rostlinkou - pravila větev zachumlaná do žlutých květů, dívala jsem se na hvězdy, na řeku, ve které se odrážel náš břeh, a všemu jsem se divila. Pak přišlo to nejdůležitější, které rozhodlo o celém mém příštím osudu ...“
Řeč byla přerušena člověkem, který větev, se žlutými květy odřezal a odnesl si ji domů.
„Fíííha! Může si za to sama.“ Zvolala nejsilnější větev a pokračovala. „Takto dopadne každá z nás, která se bude odlišovat. Člověk nás mohl odříznout všechny. Ohrozila nás!“
„ANOOO!“ Zašumělo celým keřem a jeho zelená barva pobledla.
Jen jediná větev si povzdechla „ÓÓch. Tajemství proměny nám už nestačila sdělit … jaká škoda.“
Zahradník, který větev odřezal, a který neměl tušení, co se v keři odehrávalo, ji zasadil do černé půdy. Nikdy nezažil, že by tento druh keře někdy vykvetl. Větev zaléval a hnojil. Kdykoliv měl volnou chvilku, přicházel k ní, aby si přičichl a pokochal se žlutými květy. Odnoži se v zahradě dařilo, a možná proto vytvářela další a další výhonky. Některé z nich zahradník věnoval svým přátelům a další sázel do slunných koutů zahrady. Keř se stal velmi oblíbeným. Dostal jméno „Zlatý meč“. Název vznikl od toho, že na celém keři rostla jen jedna odnož, která kvetla a vypadala jako zářící dlouhá čepel. Dokázala provonět celou zahradu. Samotný pohled na „Zlatý meč“ zklidňoval a působil meditativně. Deprese v jeho vůni a záři tály jako sníh. Stávalo se, že na keři vykvetlo více odnoží. Ale jen zřídkakdy. Lidé nevěděli proč tomu tak je.
Příležitosti se chytla komerce. Po několika letech experimentování našli vědci způsob, jakým přinutit keř, aby vytvářel více „Zlatých mečů.“ Výsledek byl fantastický. Kvetly všechny odnože. Navíc keř už nevytvářel trny a zahradníci tak měli lepší přístup do větví. Když vanul vítr a keř se roztančil, rozhoupávaly se „Zlaté meče“ které vytvářely zápasy šermířů.
Z keře se stala hvězda a nebylo okrasné zahrady, ve které by nebyl vysazen.
„Ale vždyť nevoní.“ Otočí se chlapeček na otce, který mu příběh vyprávěl.
„Nevoní. Keř už nemá sílu, na vůni pro tolik mečů Člověk upravil Zlatý meč tak, aby produkoval gejzír žlutých květů. Všechny vypadají úžasně. Dokonale...“
„A kde je ten původní Zlatý meč? Ze kterého vyrostly všechny ostatní? Rád bych poznal jeho vůni,“ tázal se chlapec dále.
„To už nikdo neví.“
