V kajutách námořníků to vře. Všichni chtějí doplout na území krále Laoóna. Do země, kde rostou nejkrásnější ženy, ale nemohou se dohodnout kudy.
Zkušený námořník navrhuje sever, skupinka zarostlých námořníků chce spustit kotvu, a všechno si v klidu promyslet, další dobrodruzi upírají zrak k jihu, a někteří si nemyslí vůbec nic. Jen tak koukají do nekonečných modrých vod. Jsou už na moři šest měsíců.
Ozve se „PRÁSK!“ Na lodi zavládla panika. Slaná voda se tlačí do podpalubí a je jí tolik, že kapitán Ró rezignuje na záchranu lodi a dává rozkaz: „Okamžitě spusťte do moře záchranné čluny!“ Tohle se mu ještě nikdy nestalo. Drbe se ve vousech …
Během krátké chvíle se padesát námořníků tlačí na člunech a přemýšlí o svém dalším osudu. Všichni mysli jen na to jediné. Jak to všechno přežít.
Po dvou dnech narazí čtyři čluny na pevninu, kde jsou unavení námořníci uvítání místními obyvateli. Ale jakými obyvateli! Těla měli urostlá a krásná jako báseň. Námořníci nikdy ve svém životě nespatřili tak mnoho krásných mužů a žen.
„Ano!“ řval kapitán Ró samou radostí. „Toto musí být ostrov krále Laoóna. Hned musíme obětovat bohům!“
Na písčitém břehu se již pohupoval samotný Laoón. Usmíval se a vítal všechny námořníky na svém ostrově. Navečer se pořádala oslava. Hořelo několik ohňů, kolem kterých divoce tančili obyvatelé ostrovní říše. Bylo poraženo i několik místních selat a jejich mastnota teď stékala po holých tělech námořníků.
„Máme tady takové pravidlo“ pravil Laoón a nahnul se ke kapitánovi Ró. „Jistě sis všimnul, jaké krásné stvoření se rodí na tomto bohem požehnaném ostrově. Vy všichni si můžete vybrat hned a teď jakoukoliv ženu, kterou uvidíte do východu slunce.“ Kapitán Ró se zadíval na úchvatnou blondýnku, která vrtěla vášnivě zadečkem nad ohněm, mlasknul a zeptal se:
„A co za to?“
„Nic. Jen plním přání obyvatel ostrova. Všichni si přejí cizince do svých postelí, ale nabízím ještě něco speciálního, tedy když vydržíte….“ odmlčel se Laoón.
„Vydržíme co?“ ptal se Ró a koulel očima na všechny ty krásné tvary, co se okolo něj pohupovaly.
Jako by na tuto otázku Laoón čekal a zašeptal tajemně kapitánovi Ró do ucha: „Každý kdo si dnes večer žádnou z žen nevybere, si bude moci za týden vybrat ze skupiny ještě krásnějších žen, než vidíte dnes.“
Většina námořníků nespatřila ve svém životě krásnější ženy, a když slyší slova svého kapitána, tak se jen smějí. Dvě třetiny námořníků si vybírá ještě před úsvitem své ženy, a odcházejí na lóže.
Šestnáct zbylých námořníků po celé dny jen závistivě pozorovalo své druhy a jejich ženy. Uplynul týden a Laoón pořádal další hostinu, ale tentokráte jak slíbil, přišly ženy ještě spanilejší, než námořníci spatřili při první slavnosti.
„U všech démonů a bohů!“ křičí námořníci a rozplývají se nad svou možností. Ti, kteří si již vybrali, si rvou své rezavé vousy.
Král Laoón se nahnul k uchu kapitána Ró zašeptal: „Kdokoliv z vás, který si ještě nevybral ženu a nevybere si ji ani dnes, do úsvitu si bude moci vybírat z ještě půvabnější skupiny žen.“
„Půvabnější? Zasmál se kapitán „ve svém životě jsem neviděl krásnější ženy …. možná jednou ….ale tu už dávno zamotal do svých vrásek čas.“
Všichni námořníci, až na kapitána Ró si vybrali ženu. Nikdo už nechtěl čekat. Tělesný spodek dunivě kvílel a žádal si své.
Za měsíc pořádal král Laoón další hostinu. Ženy, které ten večer přišly, se podobaly spíše bohyním a zdálo se, že se nad zemí vznášejí, že se snad ani země nedotýkají, jak byly spanilé a úchvatné.
Král Laoón se nahnul k uchu kapitána Ró a …..
„Vím!!!“ zařval celý rozrušen kapitán Ró „jen mi pověz jak dlouho!“ Jeho oči se nemohly od té krásy odlepit.
„Rok! Celý rok a potom přijde ta nejkrásnější.“ sliboval Laoón.
Na ostrově se protočily dva roky a nejkrásnější žena ostrova se nahnula přes hranu postele a pravila: „Už dlouho se tě chci na něco zeptat, ale ještě jsem nenašla odvahu….“
„Ptej se na cokoliv, nemám tajemství“ řekl kapitán Ró.
„Jakým způsobem jsi odolal? Jaká síla ti pomohla, že jsi celý rok čekal až na mne?“ ptala se Salima.
„Celý rok jsem prožil v krásném snu plného doufání a naděje. Blouznil jsem, že na mne čeká něco zázračného a krásného a že se to může stát. Ale až když jsem tě poprvé spatřil, poznal jsem, že všechny mé představy o tobě byly jen stínem tvé krásy.
„Ale proč jsi tak smutný?“ položila další otázku Salima.
„I ten nejsladší sen se jednoho dne přejí a člověk shledává jeho neužitečnost a nepraktičnost. Celá tvá bytost je příliš dokonalá. Marně v tobě hledám sebe. Sebe jako bytost hledající a nedokonalou. Jsme si navzájem vzdáleni jako země a hvězdy. Vše co je zatíženo a vytváří stín. V tobě jsem žádný dosud nespatřil.
Jsi nadpozemská a dokonalá. Vím, že lepší už to nemůže být a to co je, se bude neustále opakovat. A taky vím, že své štěstí musím opět ztratit, abych ho mohl dobývat a nalézat znova. Život je změna a změna je život, ale dokonalost je opravdové utrpení.
Už nechci žít v tomto stavu štěstí, které se nemění, které je dokonalé a nedá se k němu už nic přidat. Každá dokonalost je vlastně smrtí.“
