Je něco, co vám nemůže vzít ani smrt. Ležím na zemi. Vysílen, ale šťastný. Dokázal jsem to! Čas: Tisíc minut. Prožívám blaženost. Kolik roků jsem trénoval? Pět nebo šest? V hlavě mě šimrá slastný pocit.
Dostávám třas do nohou a prožívám záškuby, jako když vám kladivem bouchají do stehna, ale v hlavě, v hlavě mi hraje slastná hudba. Boží! Dokázal jsem to! Mám takovou radost a v té radosti pozoruji své tělo z výšin, a pokyvuji na ně, jako mocnář pokyvuje na svůj lid, ze kterého čerpá svou sílu a svá vítězství.
Uběhl jsem tisíc metrů stylem Bongo. Tuhle metu jsem měl trvale před očima, ať už byl den nebo noc, jaro nebo zima. Běhával jsem kdykoliv jsem měl chvilku a mohl jsem trénovat prakticky kdekoliv. Dnes jsem běžel téměř sedmnáct hodin, v kuse a bez přestávky a povedlo se! Cítím se báječně.
Ptáte se mne: Jakže? Proč jsem běžel jediný kilometr tolik hodin? Vždyť je to skoro celý den v poklusu! A kde jsem na takový bláznivý nápad vůbec přišel a jestli to není jen žert?
Shodou podivných událostí jsem se ocitnul v japonském vězení. Zdůrazňuji sousloví „podivné události“ a víc se k tomu nechci vyjadřovat. Za co jsem tam seděl a jak dlouho, to vám na sebe nemohu prozradit, ale nebojte se, nejsem žádný násilník ani podvodník, jen jsem hájil svou čest a … ale to už by byl příběh natolik dlouhý, že už bychom se nedostali k tomu podstatnému, a to k běhání stylem Bongo.
Ve vězení jsem seděl s Akihišitem. Byl to prostý člověk a rybář, který si odpykával trest za to, že lovil ve vodách, ve kterých byl lov přísně zakázán. Japoncům vousy moc nerostou, ale Akihišita ho měl pěkně rostlý a černý a rád se za něj držel. Jeho svalnaté tělo se ve světle lesklo a kysele zapáchalo. Páchnul od všech těch ryb, co jich za svůj život spořádal nebo se o ně otřel. Chobotnice, krevety, kraby a ryby, ze kterých si vybudoval tělo, se postupem času vypařovaly do společné cely, ve které se rozlévala atmosféra slaného pobřeží a chaluh.
Japonci vypočetli, že rýže, kukuřice a hrášek vězňům musí stačit, protože si nic jiného nezaslouží, a taky proto že většinu dne jen proleží a prokoukají do zdi. Vězeňská strava se tedy skládala jen z rýže s kukuřicí nebo byla rýže s hráškem a Akihišita neměl možnost své tělo doplňovat elixírem mořské síly, jak nazýval všechno, co pocházelo ze slané vody a po čem jeho tělo prahlo. Jednou za měsíc byla i mořská řasa Wakame, a to ji Akihišita obřadně přežvykoval a koulel přitom šikmýma očima a vypadal jako japonský drak.
Akihišita potřeboval energii, hodně energie, jeho vášní byl totiž běh a běhal v cele každý den a někdy proběhal i celou noc. Usmíval se úsměvem prostého vesničana a bylo zbytečné mu vysvětlovat, že zatímco běží a užívá si své vášně, nemohu spát. Doktoři i básníci doporučují spát u otevřeného okna, doktoři kvůli čerstvému vzduchu a básníci protože můžete uvidět měsíc a hvězdy a můžete složit třeba báseň, ale když okno nemáte a navíc je v cele běhající a potící se Japonec, nemůžete spát zdravě. Respektive nemohl jsem spát vůbec a tak jsem začal běhat s ním. Řekl jsem si, že ho to třeba přestane bavit, že se moc tlačíme, že si třeba uvědomí, jak je to pro druhého nepříjemné, všechny ty výpary a podupávání a hekání. Nastavím mu zrcadlo a třeba ho to trkne. Ale zatímco jsem běhal a nastavoval na japonského býka svou hruď, japonský býk trknul do mne. Běhání mne chytlo a stalo se mou vášní.
A co je tak skvělého na běhání ve vězeňské cele? Právě to, že to funguje. Běhání mi dodalo pocit svobody a po takovém běhu jsem se cítil příjemně unavený. Mohl jsem běhat, i když jsem byl zavřený a problémy se spaním skončily.
Uprostřed cely, tak jak jen to prostor umožňoval, nakreslil Akihišita bílou křídou kruh, a po tom kruhu běhal a já běhal s ním. Chvíli jsem dýchal na záda já jemu a chvíli on mě, podle toho kdo se na koho zrovna lepil. Nepředbíhali jsme se. Stačilo jen přibrzdit nebo přidat. Bongo jak jej Akihišita nazýval, se běží tepem jeden metr za jednu minutu a jeden okruh nás vyšel na dvě minuty.
Když vám nezáleží na čase, nespěcháte, uvolníte se, čas hraje pro vás. Udržujete stejné tempo a čas plyne, a čím ho odteče více, tím více uběhnete, zestárnete, zesílíte … stačí si vybrat, na co zrovna člověk myslí. Já při běhání nemyslím na nic. Když v hlavě nemám jedinou myšlenku, nemám v ní ani starosti. Nemyslím na nic, jen běžím a udržuji tempo. Je to příjemný a osvobozující pocit. Běhávali jsme i pozpátku, ráno se běhalo doprava a v noci zásadně vlevo.
Odkroutil jsem si nespravedlivý trest, který byl na mne naložen, ale měl jsem svůj osobní rekord! Šestisetmetrovou vzdálenost stylem Bongo. Dokázal jsem běžet celých deset hodin! Z Japonska jsem odlétal v lepší kondici, než když jsem se poprvé svou nožkou dotknul japonské půdy, a v letadle, které mě neslo zpět do vlasti, mě ty nožky svrběly a tak jsem si chodíval na chodbičku před záchody dávat půlhodinové Bongo a děkoval za skvělé podmínky, bez kterých bych takovýmto způsobem běhat nikdy nedokázal.
Někdo prožije svůj život v poklusu, jiný v trysku a někdo jej prospí nebo proleží, záleží na každém z nás, jak se k této záhadě, kterou nazýváme životem, postaví. Co nám připadá jako neštěstí, může nabýt zcela jiné geometrie. Vše záleží, pod jakým úhlem se na věc díváme.
A proč tedy kilometr? Proč ta délka? Nevím, snad je to tím, že kilometr je něco jako meta. Člověk potřebuje v životě nějaký cíl, o který by opřel svou existenci, aby to nevypadalo hloupě, že jen tak prožil svůj život a nic nedokázal. Teď mě napadá, když už je meta jednoho tisíce metrů proražena …že bych … kdybych pořádně trénoval, dokázal uběhnout Bongem dva.
Jemně se zachvěju … můžu přece trénovat kdekoliv.
