Král a koberec

Pochybnosti o své síle jsou umocňovány depresemi a starostmi. Nikdo nechce být závislý, být otrokem. Vladař se musí starat o ty, kteří jsou při něm, a bojovat s těmi, kteří chtějí jeho trůn. 

Jak už to u vladařů bývá, mají velké starosti s vládnutím. Nikdy nedosáhnou všeho, čeho by chtěli. Král, který se jmenoval Urubu, nebyl výjimkou. 

Urubu měl sen, a v tom snu k němu přistoupil kupec s kobercem na rameni.  Kupec pravil: „Tento koberec byl utkán pro krále. Kdo není král, zhyne.“

Po rozbalení, vladař poznal, jak je nádherný a jemně tkaný, a když se po něm prošel, cítil se jako v Ráji. Všechny starosti, které si nosil ve své královské hlavě, se rozplynuly a v mysli nezůstala ani jediná myšlenka, která by ho trápila a on prožíval nekonečné štěstí a blaženost. Než jej stačil koupit, probudil se.

Král cítil, že potřebuje přesně takový koberec, o jakém se mu zdálo. Stará tíha a depresivní stavy se mu vracely do žil, a do jeho královské hlavy, a než stačil vykonat základní potřebu, už na něj doléhaly starosti v plné síle.

Zamyslel se. Je přece král a může vše. Nechal proto vyhlásit, že ten který mu přinese koberec, který viděl ve svém snu, toho zahrne poctami a zasype zlatem.

Do královského paláce začali přicházet obchodníci, tkalci, kupci i podvodníci a na svých zádech si nesli krásné tepichy. Avšak žádný z nich, přestože byly jemné a krásné nemohl králi přivodit onen pocit štěstí a blaha. Jeho hlava zažívala jen tíži, bolest a depresi umocněnou, vědomím, že koberec nebude mít.

I jeho rádcové ho přesvědčovali, že přece žádný takový koberec, který by přinášel pocity štěstí a blaha neexistuje a pro sebe si mysleli, že král dostal Alzheimera.

Jednoho dne, přišel do města poutník, který přinesl odrbaný a odřený kobereček, který svou ošklivostí urážel všechny přítomné dvořany.  

Poutník omlouval svůj kobereček, který vypadal žalostně. „Můj králi, po tomto tepichu už prochodilo mnoho generací. Když jsem se dozvěděl o královském nařízení, musel jsem jej přinést. Sám jsem zvědavý. Koberec je opředen legendou, podle které jen opravdový král, může zažívat na koberci pocity neskonalé krásy a blaženosti.

Chvíli i Urubu zaváhal, zda má drzého poutníka vyhodit z paláce, nebo popravit, ale pak si přece jen řekl, proč kobereček nezkusit a prošel se po něm.

Okamžitě jej poznal. Cítil se opět jako v Ráji. Tíha a starosti byly fuč.

Král zahrnul poutníka zlatem a nechal ho plavat. Na koberci mu bylo tak dobře, že na něm trávil všechen svůj královský čas. Dokonce na něm i spal. Vládnul ze svého koberce.

Král nevycházel ze svého koberce, neboť kdykoliv se ze svého koberce vzdálil, nebylo mu dobře, a musel se stáhnout zpět. Nechal se na tepichu přenášet na zvlášť k tomu sestavené konstrukci. Věděl, že dříve nebo později se koberec rozpadne. Vylézaly z něj nitě a byl samá díra. Jeho štěstí bylo v ohrožení. V žalostném stavu už tepich dostal, a za rok, který na koberci strávil, se jeho stav hodně zhoršil. Naproti tomu byl král ve skvělé kondici.  

Urubu přemýšlel a potom vyhlásil, aby mu koberec spravili. Nikdo neměl kuráž kobereček opravit. Každý se bál, že při proniknutí jehly by se mohlo kouzlo vytratit,  a odnesla by to jistě i hlava, která jehlu vedla. Absolutní vládce nesnáší kompromisy. Buď a nebo. Vše mezi tím je bláto, které nestojí za královskou pozornost.   

Balún byl podivínem, který se nebál ani krále ani smrti. Jednoho jarního jitra přišel Balún do paláce a prohlásil, že koberec spraví. Jedinou podmínkou bylo, že musí zůstat s králem o samotě. Být s králem o samotě si krom krále mohla dovolit opravdu jen osoba tak blízká, které mohl věřit.  

Král rozkázal, aby je nechali o samotě, a když byly stráže pryč, Balún pravil:

„Musíš mě poslechnou na slovo. Dej mi svou dýku, králi!“

Král se zaleknul, neboť tento Balún byl podivínem, před kterým ho rádci varovali.  „Je nepředvídatelný, a může udělat cokoliv“ znělo mu v uších.

Ale král byl opravdovým králem a svou dýku vykládanou drahokamy přece jen odevzdal. Balún pokleknul před králem a přikázal mu, aby se nepohnul, ani o píď. Rozmáchl  se. Králi se zatajil dech a jeho duše se sevřela.  Dýka se zabořila do koberce těsně vedle královské nohy a vykrojila jeho stopu. Totéž udělal Balún s druhou nohou. Královi tekly slzy. Jeho kobereček byl porcován na kusy. Takto přece nevypadá oprava. Ale co mohl dělat, stráže byly pryč. Začínal litovat, že se nechal tak pošetile zlákat.  Popraví Balúna, a s ním všechny, kteří byli svědci jeho potupy.

Vyřezané kousky vložil Balún do královských bot a pravil:  

„Králi Urubu, kdekoliv vstoupíš, vždy se budeš procházet po svém koberci. Celý svět se stane tvým kobercem. Už nejsi vězněm koberce a můžeš se volně procházet.  Ale pamatuj, že se jednoho dne i tyto vložky rozpadnou. Dokud budeš nahlížet na svět přeszprostředkovatele, nikdy nedosáhneš opravdové svobody. Zůstaneš závislý. Být závislý, znamená být otrokem.“