Proč nekváká?

Ptal se žabí král a ukázal na rosničku. „Kvákají skokani, blatnice, kuňky i ropuchy. Kvákají všechny, až na pár nemocných a starých žab. Tahle žába, ale žádnou nemoci netrpí. Je mladá, v plné síle a kvasu.“ 

Žabí oko se přiblížilo na délku mravence, ale nic zvláštního nenašlo.  

Přiskočila bílá žába a projela prstem po zelených zádech rosničky. „Kůži má pevnou a řádně oslizlou.  „Kvak, kvak. Jazyk temně fialový. Blány jsou v pořádku.“

„Kvaki-kvak“ kvákl král „ budeme ji muset usušit. Ve své bažině nestrpím, když něčemu nerozumím.“

Z nitra rosničky, vyklouzlo „kvák“.

„Tak přece jenom kvákla, ale bylo to slabé. Vynucené. Žádná radost. Přidej žlučohněd.“  

„Kváááák nechci sirup, nic mi není, jen přemýšlím.“

„Přemýšlíííš? O čem přemýšlíš?“ Ptala se ropucha s věncem much na hlavě ve tvaru koruny.

„Chci skočit do nebe.“

„Kvákale, co mi to tady vykládáš! Skokan, nejsilnější druh se skvělými stehny, skočí hodně vysoko nad bažinu, ale do oblak nevyskočí.

„Nevyskočí, protože nepřemýšlí.“

„Nepřemýšlí o čem.“

„O tom, jak vyskočit na nebe, které je modré a krásné.“

„Proč by tam měl skákat?“

„Protože by mohl spatřit, jak temná a ubohá je naše bažina.“

„Ještě kvák a přijdeš o jazyk.“