Echo močálu
Říká se, že když někdo hladoví déle než tři dny, pak už ztrácí chuť k jídlu. Pak může hladovět třeba i měsíc a jeho břicho je spokojené. Nevím, nikdy jsem onu pomyslnou třídenní hranici nepřekročil. Ale jedno vím jistě, že pokud jde o žízeň, tak ta se jen stupňuje. Člověk si neodechne. Žízeň je táhlý žár. Není žádná hranice, od kterého byste v ústech necítili svíravou poušť. Vodu už jsem neviděl dva dny a tak se mi nemůžete divit, že jsem pil zasranou břečku z močálu. Do které bych si za normální okolností nevložil ani prst. Do taktu mi kvákaly žáby a bzučeli moskyti. Slavnostní hudba bažiny. Byl jsem úplně na dně. Pít takový hnus.
Ulevilo se mi. Nasytil jsem pouštního hada. Jazyk mě podivně svrběl a zrak se mi rozostřil. Snad to bylo zkaženou vodou. Dostal jsem halucinaci. Bažina se proměnila v žabí hřbitov pokrytý slavnostním slizem. Prolétající moskyt vypadal jako pterodaktyl s křikem vyděšené vrány. Co se to kurva děje! Vykřiknul jsem zděšením, že snad tím křikem zaženu vzlínající se šílenství; šedého draka. O šílenství jsem slyšel jen samé nepěkné věci, a nikdy bych si nepomyslel, že do toho temného písku, spadnu i já.
„Drž hubu!“ Okřikla mě ropucha, kterou jsem považoval za kus kamene. Žabí oko se ke mně přiblížilo na délku mravence. Vodnaté žluté kolo, chladné, bez špetky vkusu. Do toho oka jsem píchnul prstem. Prohlo se jako kontaktní čočka. Nejsem žádný optik, ale krátkozrakost jsem poznal hned. Ta žába byla úplně slepá. Možná mě chtěla sežrat. Vytřela do mě zelný sliz a pak s ní vypadlo něco jako „Naser si!“ a jedním skokem byla pryč.
Ten dáreček se mi dostal pod kůži. Začal působit. Ocitnul jsem se v chladném doupěti. Asi jsem vlezl do jedné z těch černých děr, které si žáby vyvrtávají do břehu bažiny. Jen samý smrad. Na stěnách visely zapouzdřené mrtvé žáby obalené uschlým bahnem.
„Jsou to ty nejvýznamnější z nás,“ hrdě na mě pokřikla drobná bílá žába s duhovým lampiónem. „Jsem tvým průvodcem v síni slávy.“ Spiklenecky na mě mrkla žabím okem, a já cítil, že mě chce vojet. Zasraná žába, začínám se potit, ale co můžu dělat? Jdu a dělám ji medvěda na řetězu, kterého ukazují v cirkuse. Jsem tak krotký. Jsem šílený. Jsem uzamčen ve svém ošklivém bahenním snu.
„Tady visí náš žabí král. Pochází z urozeného pulce. Panoval měkce a sladce. Rozšířil naši bažinu a za to jsme mu my všechny žáby neskonale vděčné. Klekni na kolena, ty zmrde a oblízni našeho krále!“ Pokřikovala bílá opice. Stěny se prohýbaly od křiku bílé žáby.
Co to kurva je? Líbat vyschlou žábu, se mi fakt nechtělo. Mizím pryč, padám! Nechci! Řval jsem. Pak nastalo ticho a tma. Duhový lampiónek zhasnul.
V té tmě jsem spatřil žalostný obličej. Vypadal jako já. Co se to děje? Jsem snad mrtvý? Zrak se mi zaostřoval a já poznal, že se dívám na svůj odraz v močálu. Od doby co jsem se napil, uběhlo několik vteřin. Tuhle sračku fakt nemusím. Otřel jsem si zabahněné ruce, zvedl se a šel dál. Vše bude lepší než toto svinstvo. Jsem hladový, žíznivý, ale není nad to mít v palici jasno.
Jakub Kouřil
Cinkání
Nebus, který byl menší než kamínek do zapalovače, se řítil rychlostí supernovy z pravé části vesmíru...
Jakub Kouřil
Talíř a myška
Kočka se otřela na stole o porcelánový talíř. Ten spadl a rozbil se. Jeden ze střepů se zakutálel až k překvapené myšce. V jeho středu se objevily oči a talíř promluvil.
Jakub Kouřil
O stromu a housence
„Jau, to bolí! Pane, mohl byste mě přestat jíst?“ zanaříkal strom. "Přestat papat? Vy jste se asi zbláznil!"
Jakub Kouřil
Borovicový spor
Na malém kopečku rostly dvě borovice. Byly stejně vysoké i stejně staré. Jedna rostla na východní straně, druhá na západní.
Jakub Kouřil
Buddha a motýl
Motýlí křídla v odstínech ocelové modré a něžného zlata, tancovala v jemném vánku, jako by vzduchem nesla, šepoty moudrosti.
Jakub Kouřil
Motýl a mnich
V klidné zahradě kolem stromu Bodhi, kde kdysi Buddha dosáhl osvícení, poletoval po květech nezbedný motýl jménem Bzuk. S křídly v křiklavé růžové a zelené, měl pověst lumpa v království hmyzu.
Jakub Kouřil
Reportáž ze Saudské Arábie
Z výšky deseti kilometrů jsem pozoroval tvář pouště, a zatímco jsem se kochal, přerušila mě letuška otázkou: „Quzi nebo Maklubu?“ vypadala jako z pohádky o Šeherezádě. Černé vlasy, tmavé oči, čokoládová pleť...
Jakub Kouřil
Trpělivost růže přináší
Stál tam ..............................................................................................
Jakub Kouřil
Vegetariáni mají na můj záchod zákaz
Už mně štvaly Petrovy řeči o tom, jak je vegetariánská strava bez pořádných proteinů a jak je při takové dietě člověk neduživý a slábne.
Jakub Kouřil
Duch Paduch
Představte si, že jste nesmrtelní a k tomu, máte přidáno ještě věčné zdraví, mládí, sílu, moc a slávu, a k tomu spoustu peněz...
Jakub Kouřil
Rukavice
Je zima a mráz a tak člověk nosí rukavice. V hospodě blízko parku jsem ztratil pravou a bez rukavic na mraze mi zebou ruce a tak jsem si koupil nový pár...
Jakub Kouřil
Ukradený Beethovenův klavír
V Praze Na Kampě jsem si vychutnával nejenom plzeň, ale i šplouchání Vltavy. Na terase prázdné hospůdky ukazovaly hodiny devět ráno. Ještě jsem nedopil ani první pivko a ke stolu přímo naproti usedl rozložitý pán...
Jakub Kouřil
Lampión
Jako chlapec jsem plul na zaoceánské lodi a moc se mi líbila modrá vlajka. Byla na tom nejvyšším místě lodi, na stožáru. Myslím si, že místa, která jsou nízko, nejsou tak pěkná.
Jakub Kouřil
Dub a žebrák
Týden mohutně pršelo a z lesní půdy se stala bažinatá past. Podmáčené stromy padaly k zemi jako sirky. Nedaleko vesnice, kousek od cesty zapadl do obnažených kořenů místní žebrák.
Jakub Kouřil
Bůh, Závist a Anihilace
V době kdy Bůh rozsvěcoval vesmír a vytvářel hvězdy a planety, přilétla Závist a pískla zlostí.......
Jakub Kouřil
Srdce vladaře (pohádka)
Žil byl mocný vladař. Jmenoval se TULIKULA a v den zimního slunovratu, kdy je noc nejdelší se králi narodila trojčata. Do království tří jezer zasáhlo velké štěstí, neboť mělo zajištěno pokračování svého rodu.
Jakub Kouřil
Dobrodružství ostravského bezdomovce pana Rozehnala
Říká se, že první zima na ulici bývá ta nejhorší. Potvrdí vám to každý, kdo to přežil. Krabicové víno za 40,- Kč. udělá bezdomovci ohromnou radost a rozváže jazyk. K napsání příběhu mne inspiroval jeden zvláštní bezdomovec.
Jakub Kouřil
Nejrychlejší kůň
Pohádka o králi a smrťákovi. .........................................................................
Jakub Kouřil
Socialismus byl v tom lepší
Vrchní prchni, Což takhle dát si špenát, Jak utopit Dr. Mráčka, „Pane, vy jste vdova!“ Baron Prášil, Arabela, Kdo chce zabít Jessii? Dívka na koštěti, Srdečný pozdrav ze Zeměkoule, Muž z prvního století...
Jakub Kouřil
Dveře
Satum se převaloval v posteli a nemohl usnout. Obchod místo toho, aby peníze rozmnožoval, tak je polykal. K tomu všemu byla žena rozmrzelá a podrážděná a v takové atmosféře se těžko žije.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 369
- Celková karma 10,18
- Průměrná čtenost 486x