Strašlivá smrt

12. 10. 2018 12:31:23
Jsem na poušti a k tomu je poledne. Slunce mám kolmo nad hlavou a ze žlutého písku vzlíná nesnesitelný žár. Stín nemá z čeho růst a já se nemám kam schovat. Co tady dělám? Jak jsem se tady dostal?

Vyhodili mě z letadla; naštěstí jsem měl padák a přistál jsem do písku. Větví, domů nebo rozbouřeného moře jsem se nemusel obávat, i když bych si teď tak přál, aby tady ty baráky a stromy stály. Všude kolem vidím jen písek a zase písek. Byla to hračka slétnout do tohoto velkého pískoviště, ale co dál? Nemám ani jídlo ani pití. Jen padák, kalhoty, triko a tenisky ... a nůž, který u sebe nosím, ať jsem, kde jsem a teď se mi sakra hodí. Stáhl jsem popruhy a uvolnil se.

Nožem jsem si vyřízl z padáku dva kusy. Větším jsem se obalil a tím menším si obvázal hlavu. Teď vypadám jako feláh; vlk pouště. Slunce je tady ostré jako žiletka, a proto jsem si ještě uřízl úzký proužek se dvěma dírkami, který jsem si obvázal kolem hlavy. Dívám se přes něj namísto slunečních brýlí. Je to jako být zavřený v temné kůlničce a skulinkou pozorovat co se děje venku.

Tedy nic moc podívaná. Jen zkamenělé žluté moře, ve kterém jsou vlny tvořeny pískem a nedá se v nich ani plavat. Chodím po „vodě“ jako indický jogín. Bořím se po kotníky, dál se nepotopím. Kapičku po kapičce ze mě poušť vysává vodu.

Při svém pádu jsem marně hledal záchytný bod, obydlené místo nebo stromy, ale všude jsem viděl jen písečné duny. Nedělám si naděje. Sroloval jsem zbytek padáku a dal si jej na záda a zároveň jsem si uvědomil, že vlastně nemám kam jít. Kterýmkoliv směrem se vydám, naleznu jen smrt. Nemá smysl někam chodit, a proto zůstávám na místě.

Nebudu pobíhat jak ustrašená ovce. Padák jsem odhodil na zem a sedl si na něj. Ale nedělat nic v tomto žáru je nesnesitelné. Začal jsem kopat jámu, do které bych se schoval. Možná, že v ní najdu stín. Rezonoval ve mně stlačený pud sebezáchovy. Když jsem vydlabal rukama třicet centimetrů, písek byl chladný. Ulehl jsem do „mělkého hrobu“ a ochlazoval si záda. Ano, bude to dobré. Mám ještě tak dva dny života, které nechci marnit svou záchranou. Nehodlám se zmítat se v nesmyslném boji o přežití. Chci přemýšlet o smrti, o tom co mne čeká a o tom, na co jsem si ve svém životě neudělal čas. To bude můj poslední luxus. Nikdo mne nebude rušit, protože tady krom písku nic jiného není. Vykopal jsem ještě metr a vystlal si dno jámy padákem, na který jsem ulehl. Slunce na dno „hrobu“ nedosáhlo a já byl konečně mimo jeho žár.

Byl jsem tak unavený, že jsem po několika minutách usnul. Když jsem se probudil, byla noc. Z díry jsem pozoroval hvězdy. Zdály se mi tak blízko, stačilo natáhnout ruku a mohl jsem si je vzít do dlaně. Stáhl jsem si pásku z očí a pohled byl ještě krásnější. Ten parchant Moras, který mě vyhodil z letadla na cestě mezi Marockou Marrákeši a Tunisem. Dlužil jsem mu hodně peněz. Nevím proč, ale vlezla mu do hlavy myšlenka, že mne zabije. I tak se splácí dluh. Mohl mě vyhodit bez padáku, ale v tom případě by z toho neměl takovou rozkoš. Nebyl zastáncem rychlé smrti. Chtěl ji pěkně pomalou a hlavně psychologickou. Musí se blahem tetelit, při myšlence jak zápasím (marně) o svůj život. Jak se zmítám, jak chci přežít a jak je můj boj předem prohraný. Lidská rafinovanost a krutost nemá hranic tak jako vesmír, ale já se směji. Moras neví, že mi dal čas, abych uzavřel v klidu a pokoji účetnictví svého života.

Vím, že v této situaci nepřežiji ani jeden den. Ve svém životě jsem natropil spoustu hloupostí, ale nakonec jsem dosáhl toho, že jsem se nedíval ani výše ani níže, ale přímo lidem a osudu do očí. Je mi třicet let a nechce se mi umírat, ale taky nebudu ztrácet svou poslední energii na marný boj o přežití. Když se to tak vezme, umřeme všichni. Dříve nebo později se i člověk kypící blahem, zdravím a majetkem rozpadne na základní prvky. Jednoho dne u každého z nás nastane „velký třesk“ a fungující tělo se rozdrolí v periodickou tabulku. Otázkou je jen kdy, nikoliv zda-li TO nastane.

Představte si člověka, který spadl z vrcholku skály, ale zároveň se zachytil o skalní římsu. Drží se, svou zraněnou rukou, zatímco jsou jeho nohy ve vzduchu. Jak dlouho tak asi může viset? Kapku po kapce mu ubývá sil. V tom okamžiku jej napadne slastná myšlenka. Ukončit TO. Pustit se. Urvat si poslední slast. Prožít pocit úlevy. Rozhodnout se. Nečekat do trapného konce. Nezesměšnit se marným bojem o záchranu. Nepromarnit poslední okamžiky života.

V těchto mezních situacích čas ubíhá podle jiné formule. Sekunda se stává celým životem. Vše se odměřuje v setinách, tisícinách, miliontinách vteřiny. Minuta je neuchopitelná; vznáší se v prostoru jako věčnost. Rodíme se, přece jenom abychom zemřeli a možná že smrt je vyvrcholením našeho života. Smrt je obrovskou příležitostí.

Před lety mne zaujala kniha o metodě indického fakíra. Dopodrobna, krok za krokem popisoval způsob, jakým se lze dostat ze svého těla. Napořád. Definitivně. Kdy už neexistuje cesta zpátky. Ta metoda se mi vryla do paměti. Začínám. Soustředím se na prsty u nohou a vytvářím v nich energii, kterou pak vypouštím svým dechem. Pokračuji dále ke kotníkům a dál a dále. Po půl hodině necítím půlku svého těla. Je to zvláštní pocit. Vím, že nohy mám, ale už s nimi nemohu pohnout. Teď ruce. Po dvaceti minutách už je nevnímám. Svou pozornost přesouvám ke svému břichu. Po další půl hodině nevnímám svůj trup a srdce mi bije čím dál pomaleji. Jsem překvapen, jak úžasný je to pocit. Nádhera! Jen škoda, že jsem tuto metodu v nějaké odlehčené podobě nepraktikoval za svého divokého života. To uvolnění a rozlévající se blaho. Něco jako orgasmus bez těla.

Když dopadl první paprsek slunce na Jimmyho tělo, už v něm nebyl. Vypadal, jako kdyby spal. Pouštní vítr pomalu zasypával mrtvolu. A jak umřel Moras? Ten den, kdy se mu to přihodilo, pořádal párty při otevření svého nového kasina v Tunisu. Při velké žranici se rozřehtal průměrnému vtipu tak, až jeho velké břicho sebou házelo ze strany na stranu. Pak zrudl. Zaskočila mu kůstka tuňáka v krku. Říká se tomu rybí pomsta. Dusil se, koulel očima, a z úst mu tekla pěna. Bojoval a svíjel se na zemi jako had.

Než přišla pomoc, byl udušen. Jeho oči mu do půlky vylezly z důlku. Byl to nepěkný pohled a musela to být strašlivá smrt.

Autor: Jakub Kouřil | pátek 12.10.2018 12:31 | karma článku: 8.32 | přečteno: 551x


Další články blogera

Jakub Kouřil

Kvantový štětec

Pro malíře jsou oči jako pro hudebníka sluch. Nasává barevné kombinace, které pak rozmazává na bílé plátno. Velcí malíři vnímají barvy, které většina lidí nevidí. Človíčkové jsou pak v honosné galerii překvapeni, když poznávají ..

5.10.2018 v 17:32 | Karma článku: 5.61 | Přečteno: 114 | Diskuse

Jakub Kouřil

Kauza Diabolo Magnum

Pan Prouza byl běžný advokát, jakých potkáváme v kancelářích na tucty. Od ostatních advokátů se odlišoval v tom, že se nikdy nezlobil a ničemu se nedivil. Kauzy přicházely a on je buď vyhrával nebo ztrácel.

3.10.2018 v 9:26 | Karma článku: 9.81 | Přečteno: 257 | Diskuse

Jakub Kouřil

Halucinogenní megačerv

Odhalen původ Zombie-drogy! „Jedna, dva a tři.“ Hecoval se červ, který se provrtával zatvrdlou půdou na světlo. Bylo mu zima. Věděl, že musí nahoru, do tepla a na slunce. Kroutil se a škubal svým hadovitým tělem ...

14.9.2018 v 22:35 | Karma článku: 6.98 | Přečteno: 268 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Marek Trizuljak

Stopa komunistických zrůdností, která se neztratila

Archivní materiály z Panenských Břežan. Zprávu o nálezu beden s dokumentací o procesu se Slánským ve staré továrně v jsem zaslechl na jaře letošního roku. 15. října 2018 vysílali na ČT krátký, velmi výstižný sestřih.

16.10.2018 v 0:32 | Karma článku: 20.04 | Přečteno: 453 | Diskuse

Miroslav Semecký

Miloš Zeman a jeho zběsilý taneček na senátním hrobě.

Miloš Zeman by rád viděl Senát v troskách. Kdo jsou oni voliči současného prezidenta a co mají společného?

15.10.2018 v 23:07 | Karma článku: 23.55 | Přečteno: 590 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

"The UK 1940s Radio Station" vás uchvátí svou atmosférou a vtáhne do historie

Před pár dny jsem si naladila rádio. Bylo pondělí 6. srpna roku 1945. Napjatě jsem poslouchala projev 33. prezidenta USA Harry S. Trumana. Pak přišel úžasný jazz a swing, filmy a letecké sirény. To je „The UK 1940s Radio Station".

15.10.2018 v 22:59 | Karma článku: 7.01 | Přečteno: 135 | Diskuse

Pavel Szturc

Totální rozpad osobnosti prezidenta republiky v přímém přenosu...

Dnešní rozhovor s prezidentem republiky v přímém přenosu byl opět výživný. Moderátor pořadu Dvacet minut radiožurnálu Jan Pokorný se marně pokoušel mírnit hlavu státu. Takže "ku*da" z minulého vystoupení nahradil výraz "zm*d".

15.10.2018 v 18:46 | Karma článku: 35.23 | Přečteno: 1885 | Diskuse

Jan Ziegler

Zabití Palestinky jsou plná média, o vraždách Izraelců se mlčí

Bezdůvodné násilí vůči druhému člověku je neomluvitelné. Ano, je hnusné, že nějací násilníci házeli kameny po palestinském autu, ve kterém v sobotu zabili matku osmi dětí. Věřím však, že izraelská policie zatkne pachatele.

15.10.2018 v 18:14 | Karma článku: 33.58 | Přečteno: 1133 | Diskuse
Počet článků 307 Celková karma 7.68 Průměrná čtenost 367

https://www.facebook.com/ozzo.zorba

 

Existence miluje intenzitu. 

 





Najdete na iDNES.cz