Kostižravka

6. 01. 2019 9:11:49
Doktor Mráček, který strávil dlouhý večer studiem nasbíraných vzorků a měl diagnózu, jak se říká v kapse, vstoupil do nemocničního pokoje. Jeho tvář prozrazovala únavu i starosti. „Byl jste někdy v Jižní Americe?“ Ptal se doktor.

Pan Vojtěška miloval ptáky. Poslouchal jejich zpěv a také si opeřence fotografoval. Čím byl ptáček menší, o to více se mu líbil. Nejraději měl chlupaté kuličky, ze kterých čouhal zobáček, a vykukovala zvědavá očka. Zdařilé fotky pak zveřejňoval na blogu.

Jednoho dne měl sen, který začínal docela pěkně. Plul na kánoi amazonskou džunglí, a v ruce držel síťku na motýly. Na protějším břehu spatřil vzácného kolibříka se zeleným bříškem. Vrhnul se k batohu s fotoaparátem, ale ztratil rovnováhu, loďka se zhoupla a on přepadl přes dřevěný okraj. Když si vytřel vodu z očí, zjistil, že je bárka unášená proudem. Přestože plaval, jak nejrychleji uměl, na svou bárku nedosáhl.

V kalné vodě nebyly vidět, ale teď jej dravé rybky dloubaly do holých části nohou. Nejprve jen tak zlehýnka jako by zkoušely, zda jsou nohy jedlé, ale když ucítily krev, přestaly se ostýchat. Hryzaly do lýtek a zakusovaly se do měkkých stehen. Voda vřela, jako když krmíme chlebem kapry v rybníku. S tím rozdílem, že namísto chleba si představte pana Vojtěšku, který se ve snu převaloval z jednoho boku na druhý, až se z toho probudil. Sen zmizel. Byl fuč, ale bolest zůstala. Pravá noha jej pálila a řezala, jako by v něm byla stále zakousnutá červená rybka.

Odhrnul pokrývku, a zjistil, že má ošklivý otok na pravém stehně. Noha byla zanícená a rudá. Pan Vojtěška se zamyslel. Včera jsem se neopil, spát jsem šel před desátou. Zkrátka nevěděl o ničem, co by vysvětlovalo jeho zranění. Odjel do nemocnice, protože do práce jít nemohl.

Na oddělení příjmu dostal do zaníceného místa zklidňující injekci a byl poslán za odborníkem doktorem Mráčkem. Ten po důkladném ohledání bolavého místa, nařídil okamžitou hospitalizaci, do které se panu Vojtěškovi nechtělo, ale co mohl dělat. Po tři dny mu sestry odebíraly krev, moč i stolici a vzorky odnášely do laboratoře.

Doktor Mráček, který strávil dlouhý večer studiem nasbíraných vzorků a měl diagnózu, jak se říká v kapse, vstoupil do nemocničního pokoje. Jeho tvář prozrazovala únavu i starosti. „Byl jste někdy v Jižní Americe?“ Ptal se doktor. „Leda tak ve snu.“ Usmál se pan Vojtěška nechápaje souvislost Latinské Ameriky s jeho nemocnou nohou.

„Onemocněl jste infekcí, která se vyskytuje pouze v Amazonii.“ Pravil doktor a pokračoval, „přesněji řečeno nositelem viru je rybka Scilitus picitus, která žije v řece Tapajós. Virus využívá pro rozklad těžce stravitelné potravy.“ Pan Vojtěška si uvědomil, že přesně na takovémto místě byl ve snu, ale než stačil cokoliv říci, přerušil jej doktor.

„Jedná se o Kostižravku. Je zavrtána do stehenní kosti, ze které vysává živiny. Proti Kostižravce není léku. Virus je to složitý a hodně zmutovaný, ale naštěstí jsme infekt stabilizovali, aby nemohl napadnout sousední kosti. Divím se, že se ještě nerozšířil, a drží se jen ve stehenní kosti. Napadená kost musí ven, a na uvolněné místo vám vložíme protetickou náhradu. Je ovšem nutná okamžitá operace.“

Jak se mohl pan Vojtěška nakazit Kostižravkou, byla pro doktora záhada. Diagnóza byla správná, doktor Mráček byl bystrý, ale ani jeho chytrost nemohla dosáhnout na příčinu onemocnění. Pojďme se tedy na ni podívat.

Tou příčinou byla samotná stehenní kost, která už nechtěla přebývat v těle pana Vojtěšky. Bála se kremace, ve které by shořela na popel. Brrrr! Takovýto zlý konec si kost nepřála. Proto se chtěla dostat z těla dříve, než pan Vojtěška zemře a přemýšlela, jak to jen zařídit? Ptala se jater, ledvin i plic, ale všechny jen kroutily svými orgány na znamení, že o takové možnosti nic neví.

Po dlouhém mlčení promluvilo srdce: „Každý orgán je příliš velký a komplexní. Zeptej se buněk, ty by mohly vědět.“ Kost poděkovala srdci a zeptala se nejbližších buněk, které informaci předávaly dalším, a ty pak dále, a dál. Tou dobou vnímal pan Vojtěška po celém těle jemné mravenčení. Za minutku se ozvala kožní buňka. „Je to velmi jednoduché, stačí jen čekat, až odpadneš. Není na tom nic složitého.“ Vlasová buňka nostalgicky vzdychla, protože nemohla pochopit, proč se chce kost zbavit životadárného těla. To ona se jej bude držet do posledního okamžiku. Lidé ji mají rádi, češou ji a hladí; tedy jen do doby než odpadne. Pak už se o ni nezajímají. Nehtová buňka pravila, že tak jednoduché to zase není, že pro odloučení z těla je potřeba nůžek nebo pilníčku.

Ovšem všechny tyto rady kosti nepomohly. Byla přece jen uvězněna ve svalech a šlachách, které ji mezi sebou pevně svíraly. Kost byla zoufalá, a představovala si, jak zahnívá v zemi, jak ztrácí bílou barvu a rozpadá se, a jak se v ohnivém žáru proměňuje v šedý popel.

Ozval se jemný hlásek. „Vím, jak by ses mohla osvobodit. Jak najít cestu z lidského vězení. Ale je to cesta nebezpečná a musíš být velmi opatrná. Všude číhají bílé krvinky.“ Pravil virus, který byl tak malinkatý, že jej kost mohla jen slyšet. Dále už jen šeptal.

„Když jsi zdravá a pevná, člověk o tobě ani neví. Jako bys neexistovala. Nevšímá si tě. Ale jakmile se zraníš nebo onemocníš, člověk pocítí bolest a slabost. Stáváš se středem jeho pozornosti. Bude se tě snažit uzdravit. Ale pokud s tebou nic nepořídí, a ty mu budeš přesto způsobovat jen další trápení, začne tě nenávidět, a bude se tě chtít zbavit.“

„To zní krásně, poskočila stehenní kost od radosti (to pan Vojtěška pocítil tlumenou bolest v noze) ale jak bych mohla člověku způsobit takové trápení, aby mě propustil na svobodu?“ Ptala se kost.

„Mám vlivné bratrance,“ zachvěl se virus, „kteří mají nesmírnou sílu, a dokáži proměnit každou kost v umělecké dílo. „V umělecké dílo?“ Nafoukla se kost, protože tahle představa byla velmi příjemná.

„Staneš se neobyčejnou kostí, která se bude odlišovat od všech ostatních. Můžeš být tak výjimečná, že tě v těle nebude nikdo chtít. Zaplatíš za tuto službu svými živinami.“

„Zaplatím a všechno dám, k čemu mi budou živiny, tam venku ve světě!“ volala kost, a zeptala se na tajemné příbuzenstvo, které by ji to všechno mohlo zařídit.

„Žijí v Amazonii, uvnitř červené rybky.“ Pohotově odpověděl virus, „ale na tom, že jsou na druhém konci světa nezáleží. Nedávno, jeden velmi zmutovaný virus přišel na možnost cestování z místa na místo skrze sen. Jedná se o velmi čerstvou technologii. Otevřely se nám nesmírné možnosti šíření.“ Zacinkal nadšeně jemný hlásek. „Stačí jen, když se bude snové tělo nacházet v oblasti nákazy, a přenos může být uskutečněn. Nechci zacházet do podrobností, neboť to přece není důležité a upřímně si myslím, že kost jako jsi ty, by to stejně nepochopila. Nejsi na to dost malinkatá. Ale na tom nezáleží. Moji bratři v mozku už dostali příslušné instrukce. Dnes v noci může nastat tvá proměna.“

Nyní už víme, to co nevěděl ani doktor Mráček, a pojďme se podívat, na to, co se stalo se stehenní kostí.

Pan Vojtěška podstoupil operaci, při které mu vytáhly napadenou stehenní kost, a na její místo vložily protetickou náhradu.

Vyjmutá kost byla virem provrtána jako dřevo od červotoče. Dostala i karmínový nádech. Vypadala vskutku zajímavě. Nález to byl unikátní, a proto kost nevyhodili. Byla vyčištěna jemným kartáčkem, a poté vložena do sklenice s lihem, se štítkem Kostižravka, a poslána do muzea kuriózních chorob.

Dostala se do vskutku vybrané společnosti. Stála mezi ledvinovým kamenem, hladkým jako oblázek a ztvrdlými játry.

Autor: Jakub Kouřil | neděle 6.1.2019 9:11 | karma článku: 12.18 | přečteno: 435x

Další články blogera

Jakub Kouřil

Vesmírný rybář

V červeném kbelíku se proháněli tvoři, kteří vůbec nevypadali jako ryby. „Dají se vůbec jíst?“ zeptal jsem se vesmírného rybáře.

19.1.2019 v 7:23 | Karma článku: 4.23 | Přečteno: 100 | Diskuse

Jakub Kouřil

Minulost, budoucnost a přítomnost

Setkala se minulost s budoucností a přou se o to, kdo z nich je mocnější. Každá z nich vykládá o svých zásluhách ...

16.1.2019 v 8:16 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 72 | Diskuse

Jakub Kouřil

Zkrocení náročné ženy

„Mou ženu nezkrotíš.“ Vykřikl skřet s červeným nosem. „Fuj tajbl! Zvládnu všechno, i tvou ženu!“ Zvolal Honza Krotitel. Však to mám napsáno ve svém jménu.

9.1.2019 v 11:07 | Karma článku: 8.48 | Přečteno: 410 | Diskuse

Jakub Kouřil

Bublina

Jedovatý šíp probodl náčelníka kmene Burungu. Vychrstla temná krev, a z chvějících se rtů vylétla duše. Tělo bylo v plné síle a zdraví, a náhlá smrt duši zaskočila.

9.1.2019 v 5:10 | Karma článku: 3.50 | Přečteno: 110 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Marek Ryšánek

Jak v životě měnit vodu ve víno.

dnešní evangelijní příběh se odehrává na svatbě. Svatba patří k radostným událostem lidského života. Židovská svatba v té době byla zvlášť velikou oslavou. Bylo tehdy zvykem, že trvala sedm dní.

19.1.2019 v 23:49 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 39 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

Sprejer

Tihle sprejeři jsou podle mě blázni. On leze kdovíkam, riskuje, že spadne nebo že ho někdo přizabije a pak tam nacáká GLE ..... nebo nějakou jinou pitomost. No chápete to?

19.1.2019 v 16:40 | Karma článku: 13.35 | Přečteno: 236 | Diskuse

Pavel Hewlit

Kam jít, když už doma nejste doma? (Pro paní Ivetu)

Tohle téma jsem probírali nedávno s paní Ivetou na záloze. Jak tady ve společnosti chybí mnoho základních věcí, pro... no pro základní budoucnost.

18.1.2019 v 20:07 | Karma článku: 18.72 | Přečteno: 648 | Diskuse

Daniel Tomáš

Hledáte ztracený čas? Svěřte se do rukou odborníka

V dnešní uspěchané době lidé často lamentují, že den má pouze 24 hodin, a že hodinka či dvě navíc by vůbec neuškodily. Já, jakožto samozvaný time manager, nad tím jen kroutím hlavou. Není třeba prodlužovat den. Stačí přemýšlet.

18.1.2019 v 8:11 | Karma článku: 14.37 | Přečteno: 292 | Diskuse

Alena Šnajdrová

Všechno voní

Vůně ve mně odjakživa vyvolávají silné emoce - mám je spojené s lidmi, situacemi, jídlem z dětstvím, s příjemnými a nepříjemnými situacemi. Leckdy už zmizela konkrétní vzpomínka, vím jen, že je mi z něčeho hezky nebo naopak úzko..

17.1.2019 v 23:00 | Karma článku: 7.79 | Přečteno: 146 | Diskuse
Počet článků 314 Celková karma 9.54 Průměrná čtenost 368

https://www.facebook.com/ozzo.zorba

 

Není tmy, do které by neproniklo světlo. 

 

Najdete na iDNES.cz