Ulita

20. 05. 2019 12:31:32
Za devatero listy a desatero stébly trávy se ukrýval domeček. Nebyl to domek s okny, závěsy a květinami. Na zemi se leskla ulita hlemýždě. Tedy skořápka se neblýskala, ale kapka rosy, která na špičce uvízla.

Za devatero listy a desatero stébly trávy se ukrýval domeček. Nebyl to domek s okny, závěsy a květinami. Na zemi se leskla ulita hlemýždě. Tedy skořápka se neblýskala, ale kapka rosy, která na špičce uvízla. Ulita byla zablácená a podřená a vůbec bylo vidět, že ji majitel neudržuje.

„Pane! Jste doma? Jste tam?“ Volal jsem do otvoru v domečku.

„Už dávno tam nebydlím,“ neozvalo se ze schránky, ale z modré oblohy. Hlas zněl jako sametový baryton. „Copak jste to nepoznal? Ulita je celá od bláta, ve třetím závitu prasklá a na spodním okraji roste mech. Navíc do domečku zatéká. Copak si myslíte, že bych v takovém nepořádku mohl žít? Byla doba, kdy jsem ulitu natíral vlastním slizem a leštil a čistil od bláta a mechu. Byl to ten nejkrásnější domek pod sluncem. Neviděl jsem nic hezčího. A to jsem slýchával řeči o mořských škeblích, jak jsou barevné a zdobené nádhernými ornamenty! Já jsem žádnou takovou mušli nikdy neviděl a co jsem neviděl, tomu ani nemusím věřit.“

„A proč už tam nebydlíte?“ zeptal jsem se hlemýždě.

„Pane, nejsem tak hloupý, abych opustil svůj domov a vydal se jen tak s holým zadkem do světa. Kam bych asi tak došel? Sliz by se mi vypařil a na čem bych pak cestoval? Rozedřel bych si tělo. Nejsem uvnitř, protože tam nejsem.“

„Rozumím, když nejste v ulitě, tak tam nejste, ale mluvíme spolu, musíte přece někde být?“ „Samozřejmě, že někde jsem. Kde to jsem a co je to za místo, ještě přesně nevím, ale nestěžuji si. Přemýšlím. To už je takový hlemýždí zvyk. Když jsme najezení a ulitu máme vyčištěnou, zaklapneme víčko a zalezeme si do devátého závitu a pak si v klidu a tichosti přemýšlíme. Sice už nejsem v ulitě, ale zvyk je zvyk, a když nemám co na práci tak přemýšlím. Kdysi mě dost štvalo vidět můj domeček opuštěný a vydaný na pospas svému osud. Nebyl vůbec nikdo, kdo by jej objal nebo pohladit. Až dnes jste přišel vy a s láskou se o mou schránku zajímáte.

S ulitou, o kterou se už nikdo nestará, je to podobné jako s utrženou květinou. Chvíli se nic zvláštního neděje, květinka voní a září barvami, ale pak začne chřadnout a sklánět hlavu a její barvy potemní a nakonec uschne a zbude z ní jen prach. Pozoroval jsem, jak se lesk ze skořápky vytrácel a jak zarůstala mechem, a když praskla, píchlo mě v srdci. Tedy přesněji řečeno, jako v srdci, protože už žádné srdce nemám. Nemám ani nohu, ani žádné jiné tělo, o kterém by se dalo něco konkrétního říci. Vlastně vůbec nevím, co vlastně mám.

„Nemůžete být přece daleko, když vidíte na svou starou ulitu!“

„To je přesně to, o čem v poslední době přemýšlím. Proč se musím dívat na rozpad toho nejkrásnějšího, co jsem v životě měl. Ale jedno vám řeknu, už mě to tolik neštve, vlastně už se vůbec nezlobím. Víte, když se z vajíčka vylíhne malý hlemýžď, roste a jeho domeček roste s ním. Jsou spolu spojeni jako s pupeční šňůrou a jeden bez druhého by neudělal ani krok a život si bez ulity nedokáže ani představit. Tedy, až do chvíle, kdy o svůj domeček přijde. Máme sice příbuzné - slimáky, ale to jsou jen takoví tuláci bez domova. Slyšel jsem od nich strašné řeči. Prý jsme v gastronomii vyhlášenou pochoutkou. Prázdnou schránku pak vyhazují na smetiště. Člověk našel účinnou metodu, jak nás dostat ven. Strčí do ulity ostrý drátek, který se jako had dostane až do posledního závitu a zakousne se do vás. Pak vás za ten drátek pověsí a tím tahá vlastní váhou z ulity ven. Hlemýžď je silák, ale nemůže se bránit věčně a ze schránky vypadne. Na světě se dějí příšerné věci, ale možná si to slimák jen všechno vymyslel, protože nám závidí.

Zpět k vaší otázce - myslím si, že jsem v obrovské ulitě, v tak velké, že nedohlédnu její stěny. Žádným drátkem mě odtud nikdo nedostane. Ale je to jen domněnka, přesněji to nedovedu povědět. Všechno je tak zvláštní...“

Dál bych se hlemýždě vyptával na nový svět, ve kterém přebývá, ale jeho hlas se ztrácet, až se spojení přerušilo. Jen zablácená ulita na zemi se stala němým svědkem šnekovy bývalé existence.

Autor: Jakub Kouřil | pondělí 20.5.2019 12:31 | karma článku: 4.98 | přečteno: 95x

Další články blogera

Jakub Kouřil

Lidé berou antidepresiva

a drogy, přestože jsou hmotně zajištěni. Chybí jim okno spirituality, ze kterého by protékala blaženost. Člověk svým mozkem chápe, že musí zaniknout, zemřít, že se i slunce jednoho dne vypaří.

25.6.2019 v 20:48 | Karma článku: 10.11 | Přečteno: 356 | Diskuse

Jakub Kouřil

Kvantové nebe

Bylo jednou jedno prasátko, které se dostalo do nebe. Růžová dušička nervózně přešlapovala a prohlížela si své nové tělo. Divila se, protože neměla ani oči ani rypák, a nejvíce ji překvapilo ...

16.6.2019 v 5:53 | Karma článku: 7.67 | Přečteno: 252 | Diskuse

Jakub Kouřil

Tibetská metoda - tréning ohně

„Byl(a) jsem tady. Vinšuji. Letím na druhý konec vesmíru ... „ Ale my necítíme ani svrbění nebo pálení na kůži, a přesto každou vteřinu přes nás prolétává roj miliónů neutrin. Potvory. O tom, jak se naučit tyto miniaturní ...

11.6.2019 v 14:16 | Karma článku: 6.84 | Přečteno: 167 | Diskuse

Jakub Kouřil

Opice, opice, opice

Když navštívíme v zoologické zahradě pavilón primátů, udeří nás do nosu silný zápach. Ve vzduchu „visí“ informace, kterou dekódujeme naprosto přesně. Ale je tomu opravdu tak?

4.6.2019 v 6:59 | Karma článku: 7.73 | Přečteno: 267 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Miroslav Pavlíček

Nevstávej, ty starej troubo, to jsem jen já...

řekl jsem si v duchu. Ale on se namáhavě snažil postavit, jako obvykle. Když jsem došel až k němu, tak se mi složil k nohám. Díval jsem se do jeho modrých, do široka otevřených očí...

25.6.2019 v 13:02 | Karma článku: 17.96 | Přečteno: 535 | Diskuse

Jan Tomášek

Jiří Wolker – známý a neznámý

Jiří Wolker – jako nadějný literát z dvacátých let dvacátého století – jemuž bylo dáno do vínku jen velmi málo let nemusí být představován, jeho proletářská poezie tipu „Balada o očích topičových“ se stala klasikou.

24.6.2019 v 4:02 | Karma článku: 9.77 | Přečteno: 184 | Diskuse

Jiří Němčík

Krátká povídka o klukovi z Přerova

Stejská se mu po ní. Je to pár neděl, co ho nechala, ale pořád to bolí. Jsme na párty u něj doma a povídáme si.

24.6.2019 v 4:02 | Karma článku: 10.39 | Přečteno: 239 | Diskuse

Liběna Hachová

Touha vyhrát a umění prohrát

Kdo z nás by nechtěl v soutěžním klání vyhrát a zažít ten opojný pocit, že právě dokázal něco lépe než všichni ostatní?

24.6.2019 v 0:00 | Karma článku: 11.05 | Přečteno: 184 | Diskuse

Zdeňka Ortová

Tři kávy na neděli

Máte si dnes s kým vypít kávu? Pokud ne, tak vám nabízím svoji společnost. Litovat určitě nebudete. Možná neumím nejlíp vyprávět, ale umím fakt dobře naslouchat.

23.6.2019 v 9:25 | Karma článku: 22.04 | Přečteno: 391 | Diskuse
Počet článků 341 Celková karma 9.15 Průměrná čtenost 369

https://www.facebook.com/ozzo.zorba

 

Není tmy, do které by neproniklo světlo. 

 

Najdete na iDNES.cz