Lidé berou antidepresiva

a drogy, přestože jsou hmotně zajištěni. Chybí jim okno spirituality, ze kterého by protékala blaženost. Člověk svým mozkem chápe, že musí zaniknout, zemřít, že se i slunce jednoho dne vypaří.

Zvířata tento vhled do skutečnosti nemají a jsou klidná ve svých tělech. Chtějí se množit a mít sílu. Na jednu stranu člověk ví o svém zániku a z toho pramení, ale namísto obrovské příležitosti, která tento vhled provází, vnímá jen marnost.

Poznání svého zániku přináší obrovskou možnost, aby se otevřel spiritualitě. Pokud to neudělá, bude jeho život jen stínem a marností. Aby mohl naplnit možnosti svého těla, musí se propálit „Za Zrcadlo.“ V opačném případě bude vnímat tlak marnosti a brát antidepresiva nebo drogy, které mrzačí lidskou duši. De facto odřezává své neurony, aby nemusel myslet. Ale tímto se vrací do zvířecí klece.

Děti smrt nevnímají, je pro ně ještě uzamčena na tisíc západů. Možná proto jsou tak hravá a bezstarostná. Netíží je poznání zániku. Když ztratí svou oblíbenou hračku, je to pro ně katastrofa a mohou brečet i několik dnů. Ale když to srovnáme se ztrátou sama sebe, všeho co známe? Jaká úzkost!