Možná, že jste vývojově dále a díváte se na hvězdy a na brouky v trávě a možná, že hledáte odpovědi na otázky typu, proč dýcháme, proč existujeme, k čemu to všechno je, kdo si z nás dělá legraci, že nás stvořil... Větší opičáci se neptají a věnují se rozmnožování, žraní a spánku. Těm, kteří se ptají, pomáhají kanabinoidní receptory, aby se z tohoto vesmíru nezbláznili... aby ze svého uvědomování nezešíleli. Je to taková pojistka vesmíru, aby vývoj pokračoval, a aby se lidský tvor navzájem nevyhubil.
Jak to funguje? Spatříme ptáčka, který píská na větvi a je nám lépe, oslepí nás východ slunce a srdéčko nám poskočí blahem, podíváme se na skákajícího opičáka a zasmějeme se tomu. Zaplavujeme svou mysl kanabinoidními látkami, na které naše mozkové receptory čekají, a které byly stvořeny právě pro tento účel.
Pokud se ale roztleskáváme zvnějšku, tedy pokud aplikujeme alkohol, tabák, marihuanu a jiné chemické látky... je nám sice lépe, vnímáme ptáčka na větvi a smějeme se opičákům... ale má to své zdravotní následky a můžeme se taky zcvoknout. Jinými slovy ať chceme nebo nechceme, ať se nám to líbí nebo nelíbí, nejlepší je vyrábět si kanabinoidní látky svépomoci. Je lepší si vyrobit látku sám svým soukromým úsilím, a prožít byť malou jemnou extázi, než aplikovat silnou drogu a zažít explozivní pocit tepající blaženosti.
Jít cestou krok za krokem a pracovat na svém uvědomování tak jako pracujeme se svým tělem, abychom měli parádní bicepsy a pak, když budeme silní, můžeme i zcela banální věc nebo událost proměnit v zázrak všech zázraků... že něco takového vůbec existuje. Roztlačovat se drogami je násilí, které pácháme sami na sobě. Účinek je rychlý a rychle taky vyprchává.
