Do chrámu se vcházelo jedině naboso. Modlili se tam chudáci, co neměli ani kapsy, i boháči ve zlatých šatech.
Před chrámovým prahem se podíval špinavý škrpál na zářící botu a povzdechl si: „Podrážku mám prošlapanou, řemínek roztřepený a nikdo už by neřekl, že jsem kdysi býval krásným červeným sandálkem.“
„Zle se k tobě chová tvůj pán. Jsi špinavý a páchneš potem,“ řekla naleštěná botička a setřepala ze sebe zrnko prachu.
„Pán má jen mně,“ odvětil škrpál. „Když jde do práce, jde se mnou, když potřebuje nakoupit, nazuje si mě a teď jsme spolu přišli do chrámu.“
„Můj pán mě nebere téměř nikam,“ vzdychla si botka. „Má dalších dvacet párů, a než na mne přijde řada... kalendář je otrhán. Většinu času trávím v temném botníku a tiše doufám, že si mě vezme.
Vlastně ti závidím. Moje podrážka se nikdy neprošoupe a já tak nebudu moci poznat svět.“
