Byl v nejlepších letech a nechtělo se mu umírat. Měl krásný palác a vše co si smrtelník může dopřát. Povolal si své rádce a pověděl jim, co se mu v noci zdálo.
„Vladaři, byl to jen sen, nedělej si starosti,“ pravil ten nejmenší. „Ano, jen sen,“ oddechl si král a nechal sen snem. Čas plynul, a když uběhlo půl roku, vloudil se do královského snu Smrťák, divoce se rozchechtal a zašeptal mu do ucha: „Přesně za půl roku si pro tebe přijdu.“ a zmizel.
Vládce začínal být nervózní a radil se svými rádci. „Králi, jsi zdráv a v plné síle. Nevidím jediný důvod, proč bys měl umírat,“ pravil nejtlustší rádce. Král sen pustil z hlavy a čas plynul... potřetí vlezl do královského snu Smrťák a sdělil mu, že si pro něj přijde zítra. Tentokrát král uvěřil. Už neměl pochybnosti a svým rádcům rozkázal: „Nechám vás všechny popravit, jestli nevymyslíte řešení.“
Rádcové přemýšleli a přemýšleli, ale na nic nemohli přijít, a tak stáli všichni na šibenici, za zádi byl připraven kat. „Králi!“ zvolal nejmoudřejší z nich, „máš přece nejlepšího koně. Jeho rychlosti se žádný nevyrovná. Sedni na něj a uháněj pryč z paláce. Máš ještě čas. Když přijde Smrťák, ty už tu nebudeš.“
Král nasedl na černého hřebce a tryskem uháněl pryč. Po hodinách divoké jízdy, když už z koně stříkala pěna, hledal místo pro odpočinek. Měl radost, neboť spatři mohutný dub, seskočil ze sedla, a když uvazoval koně, všiml si sedící postavy pod stromem.
„Králi, máš opravdu skvělého koně,“ pravil Smrťák a utřel si pot z čela. „Už jsem si myslel, že to nestihneš.“
