Byl jednou jeden král, který usnul na svém zlatém trůnu a všichni dvořani a služebnictvo v tichosti opustili sál. Do trůnního sálu se vplížil Smrťák a zašeptal králi do ucha: „Přesně do roka a do dne si pro tebe přijdu,“ a rozchechtal se. Král se probudil a přemýšlel o svém snu...
Byl v nejlepších letech, vlastnil palác ze zlata a vše co si smrtelník může přát. Chtěl žít dalších čtyřicet let. Přemýšlel a přemýšlel, ale na nic rozumného nepřišel a proto si povolal své rádce a pověděl jim, co se mu v noci zdálo.
„Vladaři, byl to jen sen, nedělej si starosti,“ pravil ten nejmenší.
„Ano, jen sen,“ oddechl si král a nechal sen snem.
Čas plynul, a když uběhlo půl roku, král ve svém trůním sále usnul, dvořani a služebnictvo odešlo a po chvíli se vloudil ke králi smrťák, divoce se rozchechtal a zašeptal mu do ucha: „Přesně za půl roku si pro tebe přijdu.“ a zmizel.
Vládce se probudil hrůzou a zavolal své rádce.
„Králi, jsi zdráv a v plné síle. Nevidím jediný důvod, proč bys měl umírat,“ pravil nejtlustší z nich.
„Ano, je to jen sen,“ pravil král a pustil vše z hlavy a čas plynul...
Když potřetí usnul král na svém zlatém trůnu, už dávno zapomněl na smrťáka. Zbýval pouhý jediný den do naplnění věštby. Když služebnictvo a dvořani opustili spícího vladaře, připlížil se smrťák, nadzvedl korunu a zašeptal králi do ucha. „Zítra si pro tebe přijdu, nezapomeň!“
Král se v tu ránu probudil, ale tentokrát uvěřil. Už neměl pochybnosti a svým rádcům rozkázal:
„Nechám vás všechny popravit, jestli nevymyslíte řešení, jak oblafnout smrťáka.“
Rádcové přemýšleli a hladili si své vousy, ale na nic nemohli přijít, a tak když nastal večer, stáli všichni do jediného na šibenici, a za zády čekal na pokynutí dlaně kat. Do konce dne zbývalo už jen pár hodin.
„Králi!“ zvolal nejmoudřejší z nich, „máš přece nejlepšího koně. Jeho rychlosti se žádný nevyrovná. Sedni na něj a uháněj pryč z paláce. Máš ještě čas. Když přijde smrťák, ty už tu nebudeš.“
Král nasedl na černého hřebce a tryskem uháněl pryč. Po dvou hodinách divoké jízdy, když už z koně stříkala pěna, našel místo pro odpočinek. Pod mohutným dubem, seskočil ze sedla, a když uvazoval koně, všiml si sedící postavy pod stromem.
„Králi, máš opravdu skvělého koně,“ pravil smrťák a utřel si pot z lebky. „Už jsem si myslel, že to nestihneš.“
