Nádražní budovy jako katedrály lidských osudů

Nádražní budovy jsou místem, kde se lidé spojují a rozpojují, střetávají a loučí, kde jsou vidět slzy i slyšet smích. 

Lidé se rojí a vylétají z temných chodeb jako včely. Houfují se, vytvářejí chuchvalce a provazce z lidských těl. Jedni z chodeb vylétávají a druzí se do nich tlačí.

Na malé ploše do sebe narážejí lidé, kteří by se jinak v normálním životě neměli možnost střetnout. Většina z nich spojuje jen cesta, kterou procházejí společně, aniž by se poznali.

Spousta z nich čeká a zírá nahoru na informační tabuli o příjezdech a odjezdech, která představuje oltář.  V duchu se modlí, aby nebylo zpoždění.

Cesta není cílem. Cesta je přesunem z jednoho místa na druhé. A život mezi body A a B je pro většinu cestujících jen čekáním a prázdným životem. Jako by mezera mezi body A a B ani nebyla. Lidé žijící v bodech.  

Tady se kříží lidské osudy. Je to místo, které je neustále a bez oddechu, každou minutou doplňováno novými a novými osudy. Je to nevysychající pramen. Řeka lidí, která teče, dokud je život.

V této katedrále proudí život a od její dlážděné podlahy se odrážejí zvuky jako v kostele. Jsou tu řvoucí batolata i šeptající dvojice, běhající děti i stojící stařeny, osamělí a všemi opuštění, zloději i žebráci, všichni promíchání mezi sebou vyplňující narvaný nádražní prostor.

Lidé proudí v davech, ve skupinách, po dvojicích i samostatně. S dětmi i bez dětí. Lidé do sebe narážejí se svými kufry, batohy s taškami i bez nich, s novinami pod paží a lehkým krokem.

Jsou vidět těla pružná a samý sval i těla životem zchátralá a zničená, která svou duši už nadlouho neudrží; lidé tuční s růžovou kůží až po chodící skeletony, chrastící svými kostmi; hluční i zádumčivý; naplnění stresem i radostí; někteří v kloboucích na hlavách a s brýlemi černými jako saze.

Támhle ten bude určitě zdejší, ten ví kam má jít. Jeho chůze je rychlá a jistá. Míří rovnou k východu. A támhleta skupina je zde asi poprvé. Natahují své krky do stran a obcházejí stánky; lidské hlasy se střetávají jen na několik málo minut nebo vteřin, aby už se neslyšely nikdy.

Každému jde o bezpečný a rychlý přesun. V kostele je cílem nebe, štěstí a spravedlnost.  V nádražní budově je to konkrétnější a splnitelné, člověk se přece jenom může přesunout z jednoho místa na druhé, ale v kostele nepřevezou ani živého, ale ani mrtvého a nepomůže ani vložená mince pod jazyk. 

Ale je to vlastně jedno, zda lidé sedí v kostelních, nebo na nádražních lavicích;  míjí život, který se ukrývá v přesunu. Míjí tu metafyzickou průzračnost.

Spěch a tisíc a jedno přání se usadily do jejich životů a ani člověk, který čeká a nemusí nic dělat, si nemůže odpočinout a neustále myslí na nesplněná přání, na osud, na zpoždění, co všechno nestihne a jak to celé dožene a jestli vůbec. Uvnitř, v jejich hrudích bubnuje tisíce a jedno nesplněné přání.

Podivným přesunem se lidé objevují na zemi, aby se dalším kouzlem ze země vytratili. Jen to lidské hemžení z bodu A do bodu B zůstává a to co je mezi tím, vyklouzává jako pára a stoupá k nebi.

Nudíte se? Už máte toho dost? Pojďme na vzduch, pane! Podívat se na perón, na vlaky. Do jakých tvarů a barev jsou oblečeny všechny ty mašiny a vlakové soupravy. Jak svým sykotem a houkáním ohlašují svůj příjezd. Třeba tady tento modrý a hranatý jak roztáčí svá kola do neznáma ….