Černá věž

Už od pradávna se tyčí k nebi a nikdo neví, co se skrývá na jejím vrcholu. Její stín je jako jehla a táhne se přes celý kraj až k moři.  Kletba nebo proroctví? 

Koho znám, každý chcel vědět, proč tady stojí. ?Kdo se pokusil vystoupit na točité schodiště věže, nikdy už se nevrátil, aby nám mohl vyprávět, co se skrývá v jejich útrobách. Mnoho silných a odvážných mužů skončilo za dveřmi věže, které nebyly nikdy uzamčeny, a jen nastavovaly svou náruč pro další odvážlivce. Věž byla jako magnet.

Od svého dětství jsem si hrával v okolí věže. Nepřipadala mi nepřátelská, ale spíše záhadná. Chodit do blízkosti věže bylo přísně zakázáno, ale co je pro děti zákazem je jako pozvánkou. Vždy když jsem dveře věže otevřel, ucítil jsem chladivý vzduch. V pološeru se rozprostíralo kamenné schodiště, které se kroutilo vzhůru jako spirála. Schodiště bylo jedinou výplní věže. Na schody jsem se nikdy neodvážil, přece jenom i dětská zvědavost má své hranice, za kterými se rozprostírá strach. A já se bál, že bych se už nikdy nevrátil. Za kýmkoliv se dveře zavřely, byl ztracen.

Uplynulo mnoho let a černá věž pohlcovala stále další a další muže. Nic se nezměnilo, krom toho, že jsem zesílil a stal jsem se válečníkem. Nechával jsem se najímat do různých válek a sporů a tak jsem poznal mnoho zemí, proradností a zrad, ale i válečných kořistí a radostí dobyvatelů. Nebál jsem se ničeho ani své smrti, ale ve svých snech se mi stále objevovala černá věž.

Už jsem to nevydržel a vydal se zpátky do svého domova, na území černé věže. Po přivítání a radostech z mého návratu jsem se hned zeptal na černou věž, ale odpověď byla stále ta samá. Nikdo se ještě nevrátil. Rozhodnul jsem se. Zítra půjdu do černé věže. Vzal jsem si jen lehkou zbroj a svůj meč a nyní stojím na kamenném schodišti a pozoruji zavírající se dveře. „Bumm!“ Tma.

Stoupám výš a výše, a vždy se mu ukáže jen jedna polovina schodiště a ta druhá až při dalším půlkruhu stoupání. Mám své zkušenosti, a po několika hodinovém výstupu, bych měl být na vrcholu věže, ale nejsem. Sednul jsem si na jeden ze schodů, abych si odpočinul. V mysli mi kmitla myšlenka na návrat, kterou jsem ihned svrhnul dolů. Sundal jsem si i zbroj. S kým bych přece bojoval? Není tady živé duše. To co jsem viděl byly jen kosti, které jsem při svém výstupu překračoval. Zpočátku se lidské kostry objevovaly často, ale tím jak stoupám výš a výše jich nacházím stále méně a méně.

Už nevím kolik uběhlo času. Snad několik dnů. Jsem slabý, žíznivý a hladový. Sotva už jdu, spíše se po schodech plazím jako had. Vrátit se zpět je holá nemožnost. Umírám, jen má duše stoupá vzhůru jako bych dostal druhý dech.

Stal jsem se statistickým číslem o těch, kteří se už nikdy nevrátí. Rád bych varoval všechny před tímto dobrodružným nesmyslem, ale však víte, kdo se jednou pustí na schodiště černé věže, už se nikdy nevrátí zpět a já už o tom nemohou s nikým hovořit.