Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Strašlivá smrt

Jsem na poušti a k tomu je poledne. Slunce mám kolmo nad hlavou a ze žlutého písku vzlíná nesnesitelný žár. Stín nemá z čeho růst a já se nemám kam schovat. Co tady dělám? Jak jsem se tady dostal?    

 

 

Vyhodili mě z letadla; naštěstí jsem měl padák a přistál jsem do písku. Větví, domů nebo rozbouřeného moře jsem se nemusel obávat, i když bych si teď tak přál, aby tady ty baráky a stromy stály. Všude kolem vidím jen písek a zase písek. Byla to hračka slétnout do tohoto velkého pískoviště, ale co dál? Nemám ani jídlo ani pití. Jen padák, kalhoty, triko a tenisky … a nůž, který u sebe nosím, ať jsem, kde jsem a teď se mi sakra hodí. Stáhl jsem popruhy a uvolnil se.

Nožem jsem si vyřízl z padáku dva kusy. Větším jsem se obalil a tím menším si obvázal hlavu. Teď vypadám jako feláh; vlk pouště. Slunce je tady ostré jako žiletka, a proto jsem si ještě uřízl úzký proužek se dvěma dírkami, který jsem si obvázal kolem hlavy. Dívám se přes něj namísto slunečních brýlí. Je to jako být zavřený v temné kůlničce a skulinkou pozorovat co se děje venku.

Tedy nic moc podívaná. Jen zkamenělé žluté moře, ve kterém jsou vlny tvořeny pískem a nedá se v nich ani plavat. Chodím po „vodě“ jako indický jogín. Bořím se po kotníky, dál se nepotopím. Kapičku po kapičce ze mě poušť vysává vodu.

Při svém pádu jsem marně hledal záchytný bod, obydlené místo nebo stromy, ale všude jsem viděl jen písečné duny. Nedělám si naděje. Sroloval jsem zbytek padáku a dal si jej na záda a zároveň jsem si uvědomil, že vlastně nemám kam jít. Kterýmkoliv směrem se vydám, naleznu jen smrt. Nemá smysl někam chodit, a proto zůstávám na místě.

Nebudu pobíhat jak ustrašená ovce. Padák jsem odhodil na zem a sedl si na něj. Ale nedělat nic v tomto žáru je nesnesitelné. Začal jsem kopat jámu, do které bych se schoval. Možná, že v ní najdu stín. Rezonoval ve mně stlačený pud sebezáchovy. Když jsem vydlabal rukama třicet centimetrů, písek byl chladný. Ulehl jsem do „mělkého hrobu“ a ochlazoval si záda. Ano, bude to dobré. Mám ještě tak dva dny života, které nechci marnit svou záchranou. Nehodlám se zmítat se v nesmyslném boji o přežití. Chci přemýšlet o smrti, o tom co mne čeká a o tom, na co jsem si ve svém životě neudělal čas. To bude můj poslední luxus. Nikdo mne nebude rušit, protože tady krom písku nic jiného není. Vykopal jsem ještě metr a vystlal si dno jámy padákem, na který jsem ulehl. Slunce na dno „hrobu“ nedosáhlo a já byl konečně mimo jeho žár.

Byl jsem tak unavený, že jsem po několika minutách usnul. Když jsem se probudil, byla noc. Z díry jsem pozoroval hvězdy. Zdály se mi tak blízko, stačilo natáhnout ruku a mohl jsem si je vzít do dlaně. Stáhl jsem si pásku z očí a pohled byl ještě krásnější. Ten parchant Moras, který mě vyhodil z letadla na cestě mezi Marockou Marrákeši a Tunisem. Dlužil jsem mu hodně peněz. Nevím proč, ale vlezla mu do hlavy myšlenka, že mne zabije. I tak se splácí dluh. Mohl mě vyhodit bez padáku, ale v tom případě by z toho neměl takovou rozkoš. Nebyl zastáncem rychlé smrti. Chtěl ji pěkně pomalou a hlavně psychologickou. Musí se blahem tetelit, při myšlence jak zápasím (marně) o svůj život. Jak se zmítám, jak chci přežít a jak je můj boj předem prohraný. Lidská rafinovanost a krutost nemá hranic tak jako vesmír, ale já se směji. Moras neví, že mi dal čas, abych uzavřel v klidu a pokoji účetnictví svého života.

Vím, že v této situaci nepřežiji ani jeden den. Ve svém životě jsem natropil spoustu hloupostí, ale nakonec jsem dosáhl toho, že jsem se nedíval ani výše ani níže, ale přímo lidem a osudu do očí. Je mi třicet let a nechce se mi umírat, ale taky nebudu ztrácet svou poslední energii na marný boj o přežití. Když se to tak vezme, umřeme všichni. Dříve nebo později se i člověk kypící blahem, zdravím a majetkem rozpadne na základní prvky. Jednoho dne u každého z nás nastane „velký třesk“ a fungující tělo se rozdrolí v periodickou tabulku. Otázkou je jen kdy, nikoliv zda-li TO nastane.

Představte si člověka, který spadl z vrcholku skály, ale zároveň se zachytil o skalní římsu. Drží se, svou zraněnou rukou, zatímco jsou jeho nohy ve vzduchu. Jak dlouho tak asi může viset? Kapku po kapce mu ubývá sil. V tom okamžiku jej napadne slastná myšlenka. Ukončit TO. Pustit se. Urvat si poslední slast. Prožít pocit úlevy. Rozhodnout se. Nečekat do trapného konce. Nezesměšnit se marným bojem o záchranu. Nepromarnit poslední okamžiky života.

V těchto mezních situacích čas ubíhá podle jiné formule. Sekunda se stává celým životem. Vše se odměřuje v setinách, tisícinách, miliontinách vteřiny. Minuta je neuchopitelná; vznáší se v prostoru jako věčnost. Rodíme se, přece jenom abychom zemřeli a možná že smrt je vyvrcholením našeho života. Smrt je obrovskou příležitostí.

Před lety mne zaujala kniha o metodě indického fakíra. Dopodrobna, krok za krokem popisoval způsob, jakým se lze dostat ze svého těla. Napořád. Definitivně. Kdy už neexistuje cesta zpátky. Ta metoda se mi vryla do paměti. Začínám. Soustředím se na prsty u nohou a vytvářím v nich energii, kterou pak vypouštím svým dechem. Pokračuji dále ke kotníkům a dál a dále. Po půl hodině necítím půlku svého těla. Je to zvláštní pocit. Vím, že nohy mám, ale už s nimi nemohu pohnout. Teď ruce. Po dvaceti minutách už je nevnímám. Svou pozornost přesouvám ke svému břichu. Po další půl hodině nevnímám svůj trup a srdce mi bije čím dál pomaleji. Jsem překvapen, jak úžasný je to pocit. Nádhera! Jen škoda, že jsem tuto metodu v nějaké odlehčené podobě nepraktikoval za svého divokého života. To uvolnění a rozlévající se blaho. Něco jako orgasmus bez těla.

Když dopadl první paprsek slunce na Jimmyho tělo, už v něm nebyl. Vypadal, jako kdyby spal. Pouštní vítr pomalu zasypával mrtvolu. A jak umřel Moras? Ten den, kdy se mu to přihodilo, pořádal párty při otevření svého nového kasina v Tunisu. Při velké žranici se rozřehtal průměrnému vtipu tak, až jeho velké břicho sebou házelo ze strany na stranu. Pak zrudl. Zaskočila mu kůstka tuňáka v krku. Říká se tomu rybí pomsta. Dusil se, koulel očima, a z úst mu tekla pěna. Bojoval a svíjel se na zemi jako had.

Než přišla pomoc, byl udušen. Jeho oči mu do půlky vylezly z důlku. Byl to nepěkný pohled a musela to být strašlivá smrt.

 

Autor: Jakub Kouřil | pátek 12.10.2018 12:31 | karma článku: 9,82 | přečteno: 608x
  • Další články autora

Jakub Kouřil

Cinkání

Nebus, který byl menší než kamínek do zapalovače, se řítil rychlostí supernovy z pravé části vesmíru...

13.4.2024 v 5:18 | Karma: 7,55 | Přečteno: 225x | Diskuse| Společnost

Jakub Kouřil

Talíř a myška

Kočka se otřela na stole o porcelánový talíř. Ten spadl a rozbil se. Jeden ze střepů se zakutálel až k překvapené myšce. V jeho středu se objevily oči a talíř promluvil.

2.4.2024 v 8:35 | Karma: 8,85 | Přečteno: 198x | Diskuse| Poezie a próza

Jakub Kouřil

O stromu a housence

„Jau, to bolí! Pane, mohl byste mě přestat jíst?“ zanaříkal strom. "Přestat papat? Vy jste se asi zbláznil!"

30.3.2024 v 12:44 | Karma: 10,29 | Přečteno: 218x | Diskuse| Společnost

Jakub Kouřil

Borovicový spor

Na malém kopečku rostly dvě borovice. Byly stejně vysoké i stejně staré. Jedna rostla na východní straně, druhá na západní.

27.3.2024 v 6:32 | Karma: 14,36 | Přečteno: 386x | Diskuse| Společnost

Jakub Kouřil

Buddha a motýl

Motýlí křídla v odstínech ocelové modré a něžného zlata, tancovala v jemném vánku, jako by vzduchem nesla, šepoty moudrosti.

7.3.2024 v 6:27 | Karma: 0 | Přečteno: 170x | Diskuse| Společnost

Jakub Kouřil

Motýl a mnich

V klidné zahradě kolem stromu Bodhi, kde kdysi Buddha dosáhl osvícení, poletoval po květech nezbedný motýl jménem Bzuk. S křídly v křiklavé růžové a zelené, měl pověst lumpa v království hmyzu.

6.3.2024 v 9:31 | Karma: 0 | Přečteno: 191x | Diskuse| Poezie a próza

Jakub Kouřil

Reportáž ze Saudské Arábie

Z výšky deseti kilometrů jsem pozoroval tvář pouště, a zatímco jsem se kochal, přerušila mě letuška otázkou: „Quzi nebo Maklubu?“ vypadala jako z pohádky o Šeherezádě. Černé vlasy, tmavé oči, čokoládová pleť...

27.2.2024 v 13:11 | Karma: 18,98 | Přečteno: 512x | Diskuse| Společnost

Jakub Kouřil

Trpělivost růže přináší

Stál tam ..............................................................................................

13.2.2024 v 3:31 | Karma: 8,58 | Přečteno: 173x | Diskuse| Poezie a próza

Jakub Kouřil

Vegetariáni mají na můj záchod zákaz

Už mně štvaly Petrovy řeči o tom, jak je vegetariánská strava bez pořádných proteinů a jak je při takové dietě člověk neduživý a slábne.

25.1.2024 v 4:13 | Karma: 19,96 | Přečteno: 756x | Diskuse| Společnost

Jakub Kouřil

Duch Paduch

Představte si, že jste nesmrtelní a k tomu, máte přidáno ještě věčné zdraví, mládí, sílu, moc a slávu, a k tomu spoustu peněz...

23.1.2024 v 6:01 | Karma: 10,22 | Přečteno: 256x | Diskuse| Společnost

Jakub Kouřil

Rukavice

Je zima a mráz a tak člověk nosí rukavice. V hospodě blízko parku jsem ztratil pravou a bez rukavic na mraze mi zebou ruce a tak jsem si koupil nový pár...

22.1.2024 v 12:15 | Karma: 13,23 | Přečteno: 326x | Diskuse| Společnost

Jakub Kouřil

Ukradený Beethovenův klavír

V Praze Na Kampě jsem si vychutnával nejenom plzeň, ale i šplouchání Vltavy. Na terase prázdné hospůdky ukazovaly hodiny devět ráno. Ještě jsem nedopil ani první pivko a ke stolu přímo naproti usedl rozložitý pán...

14.1.2024 v 15:22 | Karma: 11,28 | Přečteno: 394x | Diskuse| Poezie a próza

Jakub Kouřil

Lampión

Jako chlapec jsem plul na zaoceánské lodi a moc se mi líbila modrá vlajka. Byla na tom nejvyšším místě lodi, na stožáru. Myslím si, že místa, která jsou nízko, nejsou tak pěkná.

6.1.2024 v 16:05 | Karma: 10,25 | Přečteno: 289x | Diskuse| Poezie a próza

Jakub Kouřil

Dub a žebrák

Týden mohutně pršelo a z lesní půdy se stala bažinatá past. Podmáčené stromy padaly k zemi jako sirky. Nedaleko vesnice, kousek od cesty zapadl do obnažených kořenů místní žebrák.

13.12.2023 v 6:29 | Karma: 13,02 | Přečteno: 306x | Diskuse| Poezie a próza

Jakub Kouřil

Bůh, Závist a Anihilace

V době kdy Bůh rozsvěcoval vesmír a vytvářel hvězdy a planety, přilétla Závist a pískla zlostí.......

28.11.2023 v 18:26 | Karma: 8,22 | Přečteno: 195x | Diskuse| Společnost

Jakub Kouřil

Srdce vladaře (pohádka)

Žil byl mocný vladař. Jmenoval se TULIKULA a v den zimního slunovratu, kdy je noc nejdelší se králi narodila trojčata. Do království tří jezer zasáhlo velké štěstí, neboť mělo zajištěno pokračování svého rodu.

27.11.2023 v 12:23 | Karma: 10,20 | Přečteno: 200x | Diskuse| Poezie a próza

Jakub Kouřil

Dobrodružství ostravského bezdomovce pana Rozehnala

Říká se, že první zima na ulici bývá ta nejhorší. Potvrdí vám to každý, kdo to přežil. Krabicové víno za 40,- Kč. udělá bezdomovci ohromnou radost a rozváže jazyk. K napsání příběhu mne inspiroval jeden zvláštní bezdomovec.

20.11.2023 v 6:45 | Karma: 17,55 | Přečteno: 409x | Diskuse| Poezie a próza

Jakub Kouřil

Nejrychlejší kůň

Pohádka o králi a smrťákovi. .........................................................................

19.11.2023 v 6:38 | Karma: 11,64 | Přečteno: 240x | Diskuse| Společnost

Jakub Kouřil

Socialismus byl v tom lepší

Vrchní prchni, Což takhle dát si špenát, Jak utopit Dr. Mráčka, „Pane, vy jste vdova!“ Baron Prášil, Arabela, Kdo chce zabít Jessii? Dívka na koštěti, Srdečný pozdrav ze Zeměkoule, Muž z prvního století...

17.11.2023 v 18:03 | Karma: 32,11 | Přečteno: 956x | Diskuse| Společnost

Jakub Kouřil

Dveře

Satum se převaloval v posteli a nemohl usnout. Obchod místo toho, aby peníze rozmnožoval, tak je polykal. K tomu všemu byla žena rozmrzelá a podrážděná a v takové atmosféře se těžko žije.

30.10.2023 v 12:57 | Karma: 10,00 | Přečteno: 256x | Diskuse| Poezie a próza
  • Počet článků 369
  • Celková karma 10,18
  • Průměrná čtenost 486x
BOHATSTVÍ NEMÁ STROP, TAK JAKO BÍDA NEMÁ SVÉ DNO.