Opice, opice, opice

Když navštívíme v zoologické zahradě pavilón primátů, udeří nás do nosu silný zápach. Ve vzduchu „visí“ informace, kterou dekódujeme naprosto přesně. Ale je tomu opravdu tak?

Každá opice je na svůj jedinečný zápach náležitě hrdá, a když může, sprejuje svůj „přírodní parfém“ ostatním opicím pod nos. Je to jasná a fungující informace, která se dá jen stěží překroutit. Zápach hovoří jednoznačně: „Jsem ta nejsilnější opice“ nebo „mám strach!“  A tak dále a tak dále; starý taneček, podle přírodních zákonů. Však to každý z nás dobře zná, že když jsme nervózní, vydáváme specifický zápach apod. 

Pach je velmi dobrým indikátorem, jak jsme na tom se zdravím, v jaké jsme fyziologické i psychologické kondici nebo zda jsme připraveni na spáření. Samičky opic (pokud mají možnost) si vybírají samce především nosem a samci „připravené“ samičky rozpoznají až po řádném očuchání. Když jim nezavoní, odcházejí k jiné. 

Polévat se voňavkou, je mlžení informací, které se z nás vypařují. Krátkodobé řešení, byť přiznávám někdy účinné, ale zpravidla je výsledný efekt mnohem horší a výpary se násobí v bláznivém smradlavém tanečku.

Říká se, že Buddhové voněli a šířili kolem sebe příjemné aroma; informaci, která hovořila srozumitelným jazykem. A dříve než začnete  naslouchat sladkým řečem třeba o tom, že by se všechen svět a vesmír vešel do špendlíkové hlavičky, zkuste si k řečníkovi nejprve přičichnout. Mnohdy uši ani zrak nestačí dosáhnout na bahno nebo zlato ukryté pod nánosem přírodních zákonů.