Zapomenutý vesmír

Trpím nemocí, která je pokládána za nevyléčitelnou. Choroba je tak zlá, že kohokoliv potkala, živ nevyváznul. Jsem mladý a silný a nechci umírat bez boje. 

Nesnáším, když svého nepřítele nevidím, zatímco on může udeřit kdykoliv a dělá to. Na tváři už mám žluté boláky.

V lazaretu jsem pozoroval nešťastníky, kteří trpěli stejným nepřítelem. Viděl jsem všechna stádia žluté nemoci, od nepatrných puchýřků, až po rozklad masa za živa v děsivých bolestech. Někteří nakažení si brali raději život, aby tak unikly hororovému konci.

Já jsem také odešel, ale ne na onen svět, ale hledat safírové jezero. Je to místo, o kterém jsem slyšel z vyprávění starce, který dodával lazaretu léčivé byliny. Měl živá očka a člověk by řekl, že pod tíhou zkušeností se záhadnou nemocí se muselo starci zatvrdit srdce, ale jeho tvář byla bez vrásek a jeho aura svítila porozuměním a láskou.

Tehdy se v lazaretu usmál a sklonil se k mému uchu a zašeptal: „Nejsem schopen chorobu zničit žádnou bylinou. I mor se dá léčit! Ale tato žlutá nemoc má obrovský apetit a chce sežrat snad celou zemi. Safírové jezero je jedinou možností, která nám ještě zbývá. Jsi silný a máš v očích oheň. Snad ti osud bude nakloněn.“

Stařeček mi prozradil, že už jeho děd hovořil o žluté smrti. Že přijde a bude rozsévat smrt a bude mnohem nebezpečnější než mor (černá nemoc) a taky mluvil o místě, kterému se říká safírové jezero, kde najde lidstvo lék na žlutou chorobu. Místo viděl ve snu a věděl jen to, že cesta k jezeru vede směrem, kam zapadá slunce, přes Žluté hory, ale nikdo mu nevěřil.

„Musíš přejít hory a pokračovat dále na západ. Cesta je nebezpečná, ale co můžeš ztratit? Už tak jsi napůl mrtev.“ Pravil stařec.

Uplynul měsíc, co jsem se vydal na cestu. Žluté hory jsem přešel. Bylo to poprvé, co jsem uviděl sníh. Když už jsem si myslel, že žádné safírové jezero neexistuje a že všechno mé trmácení je jen marnost nad marnost, spatřil jsem v dálce třpyt vodní hladiny.  

Konečně po tom všem putování jsem stál před malým jezírkem. Nevím proč, ale myslel jsem si, že bude větší. Na břehu seděl rybář. A když jsem k němu přistoupil, zeptal se mě:

„Jakou rybu by sis přál chytnout?“

„Trpím nemocí, na kterou není léku.“ Řekl jsem rybáři.

„Potřebuji takovou rybku, která by mě vyléčila.“

„V tom případě, potřebuji kousek tvého masa jako návnadu“ řekl rybář a sklonil se pro nůž.

„Proč kus mého masa? Namítám. Nedá se ulovit na kousek chleba nebo žížalu?“

„Nedá, rybu, kterou chceš, požírá jen maso nakažené nemocí, kterou si nosíš ve svém těle.“

Nastavil jsem ruku a nechal si vyříznout kousek sebe. Jsem zvyklý na bolest, ale rybář ťal opravdu hluboko. Pak maso napíchnul na háček a vhodil do vody. Za chvíli již na vlasci vytahoval žlutou rybu, kterou vhodil do vědra s vodou.

„Mám rybu sníst?“ Zeptal jsem se rybáře.

„Ne. Takto svou chorobu nevyléčíš. Potřebuješ ještě safír, který leží na dně jezera. Musíš jej vylovit.“ Pravil rybář.

Skočil jsem do jezera, ale voda byla jako led, a když jsem se potopil na dno, spatřil jsem obrovský drahokam. Byl těžký a hladký a nepodařilo se mi ho správně uchopit. Navíc jsem dostal křeč do nohou a zraněná ruka mi krvácela.

Na hladině jsem se nadechl a potopil znovu. Obtočil jsem safír pažemi a plaval na hladinu. Ale kámen mi vyklouzl a spadl na dno. Byl jsem promrzlý a na smrt vyčerpaný. Potopil jsem se znovu a tentokrát se mi podařilo dostat ten zatracený drahokam na břeh.

Musel to být ten největší safír na světě. Ale ve chvílích, kdy jde o život, vám všechny poklady světa připadají tak bezcenné jako kamení na cestě.

Rybář vytáhl z kbelíku rybu a položil ji na zářící drahokam. Rybka sebou házela, ale pak se stalo něco podivného. Vpila se do kamene a safír vypadal jako akvárium, ve kterém plavala. Pak se drahokam zmenšil na velikost lískového oříšku.

„Teď ten kámen spolkni.“ Řekl rybář.

Když jsem jej snědl, puls mi vyskočil nahoru a hlava se mi zatočila a více si nepamatuji.  

Nevím, jak dlouho jsem byl v bezvědomí, ale když jsem otevřel oči, zjistil jsem, že ležím v nemocniční posteli. Z těla mi vycházely různé hadičky, které byly napojeny do obrovské plechové krabice. 

Měl jsem ostrou bolest v hlavě, ale má paže byla bez zranění.  Před očima se mi objevovali lidé, na které jsem už dávno zapomněl, že existují ... znovu jsem ztratil vědomí, a když jsem se probral, uslyšel jsem rozhovor.

„Stal se zázrak! Profesor se probral z kómatu! Po tolika letech …To je neuvěřitelné! Sestro, jak dlouho ho tady máme?“ Ptal se doktor.

„Dvacet roků.“

Dvacet roků opakoval jsem si v duchu pro sebe. Co se to stalo? Kde to jen jsem? Vše se mi opět rozmazalo a tělo se mi rozkmitalo, a když jsem otevřel oči, stál jsem na břehu jezera, kde se na mě usmíval rybář a pak promluvil.

„Kořeny žluté nemoci byly zaraženy v jiné části vesmíru. Jsi vyléčen! Zvládnul jsi to!“

 „Děkuji mnohokráte,“ volám na rybáře a zhmotňuji se do světa, na který jsem už dávno zapomněl, že existuje. Do světa, ve kterém jsem kdysi dávno žil. Naposledy se obracím k mizejícímu jezeru a ptám se rybáře.

„A co ti ostatní, kteří jsou stále nemocní. Co se s nimi stane?“

„Ti tu byli jen kvůli tobě. Ve skutečnosti nikdo z nich neexistoval.“ Pravil rybář a rozplynul se.