Iluze

Byla kdysi jedna řeka. Ryby se v ní rodily i umíraly, vrby tam smáčely své kořeny a kachny se čvachtaly. I žáby a vážky se radovaly, jen břehy řeky byly smutné.

Milovaly se, ale oddělovala je řeka. Dívaly se na sebe, ale nemohly se obejmout. Společně naříkaly nad nepříznivým osudem a posílaly si po rybách milostná psaní.  

Pojďme se podívat na jedno takové psaní:

Má lásko,
dnes jsem se probudil a dlouze se díval na tvé krásné šaty. Žlutá ti opravdu sluší. A když od tebe zavane větřík, cítím omamnou vůni. Ach kdyby jen voda zmizela a já tě má milovaná polovičko, mohl zulíbat. Jestli je sedm nebí, pak byl bych určitě v tom sedmém. Brzy mi napiš.
Tvůj milovaný břeh

Další dopis:

Můj milovaný,
mám trochu obavu, protože jsem včera viděla, jak ti řeka ukradla kus tvého břehu a teď jsi ke mně ještě dále. Proč je řeka tak zlomyslná. Proč nám nemůže dopřát vzájemné setkání. Ach lásko, čekám na tvé psaní.
Tvůj milovaný břeh

Kdyby ryby uměly číst a byly nezdvořilé natolik, že by si psaníčka přečetla, určitě by se rozzlobily. Vždyť řeka jim dává život. Je náručí, ve které si hrají. Láska přece nemůže být tak krutá, aby dva spasila a všechny ostatní tím zničila.

Tak plynul rok po roce, až jednoho léta přišlo období velkého sucha. Řeka ztrácela na síle a pomalu se zmenšovala. Ryby umíraly, vrby schly a ptáci odlétali do jiných krajin. A jednoho dne přestala téci. I těch pár kaluží co v ní zbývalo, se vypařilo.

Břehy oněměly úžasem a uvědomily si, že nebyly nikdy opravdu od sebe odděleny, že jsou stvořeny z jednoho kusu těla. Jen řeka je zdánlivě od sebe oddělila. Vždyť se po celou tu věčnost co žily, už dávno objímaly.

Po vydatných deštích se řeka nadechla k novému růstu. Objevily se ryby, žáby po sobě kuňkaly a ptáci cvrlikali a břehy dýchaly jako jeden. Už věděly, že jsou spojeny něčím silnějším a trvalejším.

Od té doby držely řeku mezi sebou jako klenot, který jim dává smysl.